Tento titul jsem si bez laskavého svolení vypůjčila od spisovatele Davida Weisse a dodávám a nahý z něj odejdu. A co mezi tím ? Času mezi těmito základními body se říká život, nebo od kolébky po hrob, či lodička mého žití. A to je myslím to nejpřesnější. Do lodičky plující od narození do hrobu ukládáme cestou spoustu potřebných a nepotřebných věcí.

Pro nás to začalo rokem 0, kdy jsme se, jako ve správném zamilovaném románku, se svým mileným vzali. Ta radost, když jsme pomalu zařizovali naší společnou domácnost. Milovala jsem návštěvy obchodů sklo-porcelán. Tehdy, před mnoha lety, v minulém století, to byl úlovek, koupit hezké talíře nebo hrníčky. Naše nákupy byly mnohdy dosti zajímavé. Vypravili jsme se třeba pro maso a místo masa koupili v DÍlu originál obrázek. No ano, že na půjčku a ta grešle na maso šla na první splátku. Jindy jsme si jeli koupit nové postele a přivezli jsme si šicí stroj. Kdo nevěří ať tam běží. Uznali jsme, že se na těch starých válendách dá ještě nějaký čas spát, kdežto ušít trenýrky na vlastním šicím stroji je kauf a také právě končila značka LADA(proč asi ?). Stroj máme dodnes, kde by byly postele ?

Naše část domu přetéká VĚCMI, které jsme po cestě do naší lodičky života naskládali. Jsou to věci potřebné a nepotřebné, vzácné hlavně pro vzpomínku, ať je to otvírák na pivo s obrázkem Konopiště, který nám jako dárek přivezla dcerka z výletu, nebo sto a jeden hrníček (kdo by v krámě odolal, když ten stoprvý je s obrázkem pomněnek, co měla ráda moje babička). Některá šuplata jsou zdrojem věcí s nedefinovatelnou potřebou, taková šuplata prostě neuklidíte. Kdo by vyhodil do popelnice starý klíč, který sice nemá co by odmykal, ale je tak krásný, sponku z mého bálu, kterou do svých vlasů už nikdy nikdo nevetkne, kabelku z tanečních, šroubky, které se mohou ještě k něčemu hodit (zlatý voči), fotografický aparát, který už nic nevyfotografuje, vyhoďte to… Jenže ouha. Běda mi, když něco hledám. Dům to spolkl a nevydá, až když se sám rozhodne. To pak hledáte něco úplně jiného a vida, vida, najdete něco, co jste už oželeli.Nemáme mnoho nábytku, takže by se dalo říct, že se u nás dobře maluje. Opak je pravdou. Přenést tolik knih, starých elpíček a blbinek je docela fuška.Tak nevím, až se naše lodička potopí ke dnu, co se asi s těmi věcmi stane ?

Kdybych mohla, dám Vám vědět, třeba byste si z toho našeho pelmelu něco pro svojí lodičku vybrali.

Ale spíš ne, určitě jí máte také plnou....