,,Já vlastně nemám žádnou vizi, kam bych to chtěla v životě dotáhnout!“ prohlásila najednou při obědě jedna moje mladá kolegyně. „To já teda jo,“ reagovala druhá mladá kolegyně, „já chci prostě top pozici v marketingu a vím to úplně přesně!“

To mě fascinuje. Moc se nedovedu vžít do toho, proč někdo může takovou top pozici v marketingu chtít. Tedy když odhlédnu od toho, že jsou tam dobré výdělky. Představuju si to jako místo, kde člověk vymýšlí stále lepší a rafinovanější strategie, jak vám takzvaní píáristi mají vnucovat své zboží, nebo dnes už častěji vtisknout do paměti určitou značku zboží tak, abyste po ní v obchodě automaticky sáhli. Píáristi patřili k mému každodennímu životu v ženském časopise a musím říct, že bych jejich práci dělat nedokázala. To bych asi spíš umřela hlady. Zřejmě celé dny obtelefonovávají redaktory, snaží se do nich po telefonu co nejdéle hučet, aby do časopisů umístili jejich produkty, a pokud možno je vylákat na kávu nebo na oběd, aby do nich mohli hučet nerušeně ještě delší dobu. Takové zaměstnání je pro mě esencí nejhoršího hororu.

Ta první mladá kolegyně to má vlastně těžké, protože kdyby se obrátila na headhuntery, snažili by se jí nabídnout nějakou šéfovskou pozici, a ona šéfovat nechce. Zaměstnání šéfa taky není – když odhlédnete od vyšších výdělků – vůbec záviděníhodné. Odtrhnou vás od toho, co umíte (například psát), a nutí vás motivovat, kontrolovat a hlavně – úplná noční můra – VÉST lidi. On mi tedy nikdy nikdo nic takového nenabízel, ale pamatuji se na okamžik, kdy jsem naprosto názorně pochopila, jak by to pro mě bylo strašné: na nějakém ekologickém veletrhu svolávala ekofeministická aktivistka a moje tehdejší kolegyně Marie Haisová ženy na svoji akci tak, že procházela davem se vztyčenou paží, kynula kolem a volala: „Ženy, za mnou!“ Bylo to úplně symbolické: něco takového bych prostě NIKDY nedokázala provést, to bych se snad spíš propadla na místě do země.

Co má tedy člověk v životě chtít?

Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, že spousta mých vrstevnic opouští normální zaměstnání a začíná cosi drobného podnikat zcela nezávisle a samostatně. V mém případě jde o tu vizi, o které jsem tu už psala, zkratkovitě řečeno feministické neziskovky, ale kdyby mi to nevyšlo, našla jsem si dvě díry v trhu, ekologicky řečeno niky, kde bych se snad mohla živnostnicky realizovat. Několik mých kamarádek si nezávisle na sobě začalo hledat podobné niky taky, ale nemůžu prozrazovat, oč konkrétně jde, dokud se v těch nikách nezabydlíme. Prostě mi připadá, jako by něco takového bylo ve vzduchu – nebo jako by tady panovalo takové morfické pole (pokud my adepti klubu skeptiků Sisyfos věříme na morfická pole v duchu Ruperta Sheldrakea).

Vrcholné životní ambice mohou ovšem být ještě mnohem skromnější. Právě natáčíme televizní dokument o onkologických pacientech a o tom, co prožívají, co si myslí a co cítí. Potvrzují mi moji vlastní zkušenost: přes všechno špatné, čím musíte projít, vám nakonec nemoc přinese jakousi životní katarzi. Soustředíte se na blízké, dostupné, samozřejmé radosti a začnete si je neuvěřitelně vychutnávat. Váš život získá hloubku a plasticitu. A přehnané lidské pachtění vám najednou připadá absurdní.