Řekla bych, že tohle nikdy nikomu nepřiznám, ale vám, čtenářům, to řeknu. Vždyť jsme tu taková jedna pěkná malá rodina, ne? :)

Když se Anna narodila nebyla zrovna plyšově mazlivým dítětem. Naopak, byl to neuvěřitelně mokrý uřvaný uzel, který jste museli pořád nosit sem a tam a nesměli jste se vzdálit na vteřinu.

Před porodem mi kolegyně v práci věnovala neuvěřitelné DVD o kojení, které někde dostala zadarmo. Ačkoliv se mi vůbec nechtělo, protože nemám tyhle návodné pořady „jak na věc“ vůbec ráda, jednou jsme si to s partnerem večer z recese pustili a smáli jsme se u toho jako šílenci. Nějaká laktační ligou zfanatizovaná paní doktorka, doslova posedlá kojením, neustále kroutila různým nešťastnicím jejich ňadry do neskutečných poloh a vykřikovala, že kojit může každý a také se tam mluvilo o tom, že správná matka přestříkne mlékem i celou ordinaci. Potom mi v hlavě utkvělo, že „mimina občas mívají jemnou baby koliku, kdy je bolí bříško a to pak stačí lehce promasírovat tu a tady a je to.“ Ještě použila úděsné slovo „prdíky“, které já nevyslovím nahlas, ani kdybyste mi dali milion dolarů - ale to už jsme skoro neslyšeli, protože jsme si zrovna představovali závody kojících matek v ordinaci o to, která dál.

Škoda, že paní doktorka na sebe nenechala kontakt, abych jí potom při té „jemné baby-kolice“ mohla brnknout a ona přišla na tu masáž. U nás totiž žádné triky a taktiky od masáže, přes zahřívání břicha, kapky, houpání v kočárku nezabíraly. Byla to kolika jako blázen a znám mnoho dalších rodičů, kteří vědí, o čem mluvím, a prošli si tím samým peklem jako já.

Rady o tom, že dítě se má nechat uřvat, jsem nějak nemohla následovat, protože mi to po 30 vteřinách rvalo vnitřnosti a při 2. minutě jsem se přivázala k židli, abych neskočila z okna. V páté minutě jsem to vzdala a stala se nosícím otrokem. Zkrátka, když dítě něco bolí, těžko jen tak z ničehonic přestane řvát. Leda po mnoha hodinách vyčerpáním.

Jedinou a dosti ubohou „radou“ je tohle období (trvá 3 měsíce, až půl roku) nějak (jakkoliv!) přežít. Strávit to v jakési poloexistenci, protože životem se to snad ani nazvat nedá a nemůžete dělat nic, všude vás pronásleduje děsuplný bolestný jekot toho tvora, kterému byste tak rádi nějak pomohli, ale nejde to.

Jednoho dne, když už jsem nemohla a nevěděla kudy kam, sáhla jsem po televizním ovladači a doufala, že to třeba mimino na chvíli zaujme. Kdepak, byla tam nějaká reklama a dítě bulelo ještě víc. Musela jsem se na chvíli vzdálit a tak jsem řvounku nechala jejímu osudu v sedačce před blikající obrazovkou, protože už mi tak nějak všechno bylo jedno.

Za 30 vteřin jsem se vracela a koukám, že je ticho. Z televize se linula nějaká podbízivá španělská hudba, harmonika a svižný rytmus a Anna to kupodivu se zájmem sledovala. Neuvěřitelné. Byl klid! I na to břicho snad zapomněla.

Zamilovala se do nekonečné latinskoamerické telenovely Pasión de Gavilanes neboli Plameny vášně, kde každých cca 5 minut zazněla pro natažení děje nějaká temperamentní milostná píseň. A shodou okolností jsme shlédly úplně první díl, takže se tam dokonce i něco dělo a navíc nás nachytali akčním koncem na díl další.

Namísto, abych to okamžitě vypla, jsem seděla jako přibitá a sledovala naprosto pitomý příběh o třech nádherných bohatých sestrách z jedné rodiny a třech nádherných chudých bratrech rodiny druhé. Překvapivě se jejich rodiny nenáviděly, (O, Rómeo, proč jen jsi Rómeo...) spojovalo je samozřejmě strašlivé tajemství, které mělo vyjít na povrch v díle cca 258.

Mělo to všechno, co má správná telenovela mít, uhrančivé krasavce, přehnaná gesta, pitomé zloduchy, zjevující se mrtvé, nekonečné dialogy o ničem, ale hlavně ty podmanivé písničky. Samozřejmě jsem tomu propadla a od té doby jsem se každý den těšila na půl devátou, kdy s Annou zapneme Plameny vášně a budeme si pasivně procvičovat zpívanou španělštinu.

Když seriál posunuli o hodinu, do horšího času, chtělo se mi napsat do televize. Stud mi to naštěstí nedovolil. Anna mi před očima rostla, začala sedět i chodit a postupem času ji už zajímala jenom úvodní znělka, kterou rozeznala a začala na ní vždy nadšeně tančit.

Pro váš klid mohu uvést, že jsem neviděla všechny díly, ale ten poslední jsem si ujít nenechala a nebojte se, dopadlo to dobře. Představte si, že si ti tři bratři nakonec ty tři sestry směli vzít a všichni pak žili v bohatství a přepychu až do smrti. Věřili byste tomu? No, není ten svět báječný?

Myslím, že už žádný další důkaz o své degeneraci nemusím předkládát. Přesto slibuji pokračování, teda jestli na to máte žaludek :)