Dávno, dávno jsem chtěla psát o degeneraci, kterou jsem u sebe pozorovala v těhotenství a prvním roce Aniččina života.

Pár čtenářů to dokonce zaujalo u mě v profilu a ptali se, co tím sakra myslím. Čím déle ale psaní tohoto příspěvku odkládám, tím více se text posouvá jinam o nové a nové souvislosti. Teď jsem zrovna expert na dětské písničky a říkanky, kolo kolo mlýnský zatancuju klidně i ve dvě ráno. Nedávno jsem jezdila metrem sem a tam, protože Anička miluje vláčky. A s jakým nadšením jsem mávala každému vagónu! Že by už přišla ta chvíle?

Byla to pro mě velká legrace, co se dělo s mým mile individualistickým až sobeckým feministicko-liberálně-pravicovým mozkem ambiciózní pracující ženy (to koukáte, co je možné, že?), pro kterou děti byly jen nepochopitelný hluk přicházející ze všech stran. Proč si tím kazit život?

Jenže. Umřel mi děděček. Nečekaně. Dědeček, kterému se tak nesmělo říkat (připadal si oprávněně příliš mladý pro to slovo), vždycky držel rodinu pohromadě a vypadalo to, že tu bude navždycky. Dokud tu byl, nic se nemohlo změnit. Najednou je pryč a mně při vzpomínání došlo, že děti bych měla mít hned, dokud jsou moji rodiče zdraví a mladí. Nebyly v tom žádné zatracené biologické hodiny, hormony nebo veliká touha po dětech. Jen už nešlo čekat dál. Dneska vím, že to bylo dobře a na poslední chvíli, protože každý další rok je těžší změnit svůj pěkně pohodlný životní styl plný spánku, cestovaní a svobody. Čím později, tím větší otřes.

Když jsem byla krátce těhotná, slibovala jsem si, že se na sebe budu dívat z výšky a budu se návalu hormonů a všem přisládlým miminkovským stupiditám bránit zuby nehty. Prostě já budu mít dítě. Je to fajn, ale zbytek bude podle mého. Cha. To jsem se spletla. A určitě nejsem první ani poslední.

Biologie je strašná potvora. Dá se tomu trošku bránit, ale stejně to na vás skočí. Kromě únavy a dalších fyziologických příznaků se mi něco dělo s psychikou. Jakoby se část mozku vyklízela příchozímu náporu a začala odpočívat a lehce růžovět. Přišla jsem z práce a najednou mě zničehonic popadla strašlivá a nepochopitelná chuť něco uplést. Vzít do ruky jehlice a tvořit! Děsivé to bylo zejména proto, že plést vůbec neumím a doma nemám žádný předmět ani vzdáleně připomínající jehlici a už vůbec u mě v bytě nehledejte poetické klubko vlny pro dlouhé zimní večery pod lampou.

Podobných překvapení bylo mnoho. Věděli jste například, že v obchodech mají oddělení s dětským oblečením, lahvemi, hračkami, kočárky? Já vůbec. Připadala jsem si jako zapřísáhlý šovinista poprvé v oddělení dámských vložek. S křidélky? Jakými křidélky, ono to léta?

Ale bylo potřeba opatřit si asi milión věcí. Tak jsem tam s lehkým odporem a myšlenkami, zda by to nešlo nějak obejít a dítě obléknout třeba do povlaku od peřiny, vstoupila. Procházela jsem mezi těmi mikrooblečky a roztodivnými držadly, dudlíky a nádobkami s pocitem posvátné hrůzy. Tohle všechno musím mít? A jak bude to dítě vůbec veliké? Řekne mi to někdo?

Dnes po dvou letech jsem velký expert na velikosti i styly a do krámů s dětským oblečením vstupuju s nadšením, jako bych si právě kupovala zájezd na Kanáry. Natož, když mi dovolíte vydat se do hračkářství. Zajdu si tam někdy dokonce i když mám hlídání (ano, to nekecám) a mlsně obhlížím dřevěné mašinky poháněné baterií, o kterých jsem si v dětství mohla jenom nechat zdát.

O čem to všechno svědčí? Ufoni mě zkrátka dostali!

(pokračování příště...snad nějaké bude)