U věku osmnácti let jsem byl nepřímo víceméně přinucen se sám přihlásit do kurzů společenského tance, protože jinak bych byl před všemi svými kamarády znemožněn. Byl jsem proti nim stejně nějak přibrzděný, oni už totiž měli buďto začátečnické taneční za sebou, a hodlali se na podzim přihlásit do pokročilých, nebo chodili tančit i bez tanečních. Jenom já jsem se stále vymlouval, že jednak tančit neumím, což byla konečně pravda a jednak, že nemám odpovídající garderobu, což byla také pravda. V podstatě jsem se ovšem styděl, což jsem nechtěl za žádnou cenu přiznat. Ovšem ten podzim, po mých osmnáctých narozeninách už nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěl vypadat v očích spolužáků jako debilní nedochůdče.

Moje máti byla ráda, když jsem jí oznámil, že se chci přihlásit do tanečních, sama mě několikrát marně nabádala, abych tak učinil. Když jsem ji však požádal o peníze na zaplacení kurzu, jakož i na černé šaty, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice, šly na ni mrákoty. „To stojí přece strašně moc peněz, ty jsi se zbláznil!“, vyhrkla máti.

„Černé boty a ponožky mám, ale to ostatní, co stojí na přihlášce u tanečního mistra Oplta, to musí každý bezpodmínečně mít“, snažil jsem se zmírnit šokující účinek na matku, „jinak nemohu jít do tanečních, a to jsi přece ty sama chtěla.“

„Jak to, že nemůžeš? Bílou košili máš, akorát na ní musím opravit rozedřený límeček, černé šaty tu visí od naší svatby nenošené v otcově skříni a na motýlek, rukavice a zápisné, ti peníze dám“, naplánovala rezolutně matka.

„Ale, mami, zaprvé jsem větší o půl hlavy než táta a zadruhé ty šaty jsou už aspoň dvacet let z módy“, namítal jsem zoufale.

„Nic, móda-nemóda, pánské černé šaty se vůbec nemění, proti molům jsem je ochránila naftalinem a když se vykartáčujou a pověsí na půl dne na balkon, budou jako nové. Jo, a ty boty si dej spravit, mají sešmajdanej kramflek!“

Takže takto vymóděn jsem přišel na první hodinu do tanečních. Naštěstí pro mne byla tato přípravná hodina jenom pro pány a mistr Oplt nám v ní vysvětlil základní společenská pravidla pro styk s dámami, to jest: jakým způsobem si dámy zadáme, tedy, lehkou úklonou se slovy: „Smím prosit?“, dále jak máme dámu při tanci držet, aniž bychom jí zlámali žebra, a o čem se s ní máme bavit. Byla nám doporučena zajímavá témata jako třeba o počasí, o škole a o kultuře. Dozvěděli jsme se, že je naprosto nevhodné bavit se s dámou o tom, jak dědeček v opilosti zvracel do kanálu, nebo jak tetička Bláža byla strýcem překvapena "in flagranti" s pošťákem.

Příští hodinu už šlo do tuhého, neboť přišly i dámy. Taneční mistr ve smokingu a v lakýrkách se svými asistenty, kteří měli na rozdíl od nás zvláštní černé motýlky s bílým orámováním, nás pány nejprve zahnal do středu sálu, zatímco dámy byly rozestavěny jako kuželky podél stěn. Věděl jsem již, že na jeho povel si každý pán musí zadat jednu dámu a proto jsem se už stavěl tak, abych to měl přímočaře blízko k té, kterou jsem si vyhlédl. V tomto stresu jsem si vůbec nevybíral dámu podle vzhledu, ale podle velikosti, měl jsem totiž strach, abych náhodou nebyl menší než ona. Na vzdálenost asi osmi metrů se nedalo bezpečně poznat, jak je která vysoká, pouze relativně odhadovat vzhledem k vedle stojícím dámám. Viděl jsem, že jedna malá dívka ve žlutých šatech stojí mezi dvěma dlouhými a tak jsem v okamžiku mistrova zvolání: „Pánové zadejte si dámy!“, vyrazil směrem k té žluté.

Jenže v nastalém chaosu mne náhle odstrčil jakýsi průbojný mrňous, jenž zřejmě uvažoval stejně jako já – a já se tak nechtěně posunul před vysokou dívku v lila šatech. Nedalo se nic dělat, musel jsem prvně říct ono trapné: „Smím prosit?“, ale měl jsem štěstí. Ona dívka byla i včetně vyšších podpatků stejně vysoká jako já, takže trapas nenastal. Navíc jsem dodatečně zjistil, že ta malá žlutá se mi vůbec nelíbí. Vodník Čochtan, by řekl, že měla nohy čitelné. Říkalo se jí „Óčko“.

Marcelka Podzimková, se kterou jsem se takto nedobrovolně seznámil, byla snad nejhezčí dívkou z celého kurzu, což však mělo pro mne nepříjemné důsledky. Od příštích hodin, když už se pánové dostatečně otrkali, byl o Marcelku takový zájem, že jsem se k ní nemohl nikdy dostat a když konečně se mi to někdy poštěstilo, velice brzy mě zas někdo vystřídal. Prostě Marcelka šla na dračku z náruče do náruče a já jen skřípal zuby a proklínal celý svět. Pak se ale stalo něco nádherného. Právě když jsem vyšel do haly, abych si koupil limonádu, stála najednou přede mnou v celé své kráse dívka mého srdce a řekla: „Je právě vyhlášena dámská volenka. Smím prosit?“

Byl jsem v sedmém nebi a při tanci jsem se konečně osmělil pozvat Marcelku příští týden na rande a ona souhlasila! Tak začalo naše platonické chození. Vyměnili jsme si fotografie, ona mi pověděla, že zpívá posledním rokem v Kühnově dětském sboru, protože jí ještě není šestnáct a já jsem jí řekl, že působím posledním rokem na gymplu v roli oktavána. Večer musela být vždy doma už v devět a já ji doprovázel přes park na Vítkově domů na Žižkov. Bylo to krásně nevinné chození, jaké už dnešní osmnáctiletí neznají. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme se vedli za ruku. Sex, ten jsem prožíval jen ve spaní. Nervový stres však pro mne nastával vždycky, když jsme si sedli na lavičku, a já nevěděl, mám-li se pokusit ji políbit nebo radši ještě počkat na vhodnější příležitost...

Můj nejlepší kamarád Jarda se mně po každém rande vyptával, jestli jsme se už líbali. Bylo mi to trapné, ale nedovedl jsem si něco vymyslet a tak jsem se přiznal, že ještě ne. Ten se úplně zhrozil: „Máš její fotku? Ukaž mi ji!“ Když jsem mu ji ukázal, začal křičet: „Člověče, seš úplně blbej, nebo co? Dyk to je krásná holka!“

„Víš, Jardo“, polkl jsem naprázdno, „já nevím jak to mám udělat. Už jsem to chtěl několikrát, ale pak dostanu strach, že se zesměšním a navíc nevím, jak je to s těma nosama...“

„S jakejma nosama, ty jelito!“

„No, aby nepřekážely.“

„Tos neviděl jak to dělaj ve filmu? Hele, udělej to asi takhle: Až půjdete do schodů na Vítkově, tak si stoupni vo schod vejš, ukaž na nebe a řekni: Hele, támhle padá hvězdička! Ona zvedne hlavu a vtom ji políbíš! Tak trochu naštorc – a je to!“

Přesně podle jeho návodu jsem to provedl – svět se nezbořil a povedlo se to! Marcelka si mně položila hlavu na rameno a byla nádherně zasněná. Potom jsem se už přestal stydět a od tohoto dne jsme se líbali postupně snad na všech lavičkách na Vítkově. Naše spojení a domluvy rande byly dosti problematické, její rodiče neměli telefon, takže jsem vždycky musel čekat až se ozve ona. Proto jsem zajásal, když mi jednoho deštivě ubrečeného dne Marcelka sdělila následující novinku:

„Víš, Miro, že od příštího týdne budeme mít zkoušky se sborem vždycky ve středu odpoledne ve vašem gymnáziu? Není to krásná náhoda?“

„Nojo, to je dobrý, kdybyste náhodou zkoušeli v naší třídě, osmá B, tak se podívej na moji lavici, třetí v řadě u dveří. Můžeme si v ní nechávat na desce zespodu připíchnutá psaníčka, když ti nemůžu telefonovat! A na vrchu desky jsem něco vyryl, co se tě přímo týká!“

„Co to je, řekni mi to“, žadonila.

„Ne, to si musíš přečíst sama“, napínal jsem ji a úmyslně neřekl nic.

Do mé lavice jsem původně chtěl vyrýt jméno Marcela, ale pak z důvodu utajení jsem raději zvolil jméno „Mercedes“, což byla její přezdívka a nad ním třícípou hvězdu v kruhu, jakou mají automobily této značky. Jak se pak ukázalo, měl jejich sbor skutečně zkoušky v naší třídě, zřejmě proto, že zde stál velký černý klavír. Nalézt správnou lavici, díky tomuto emblému nebyl tedy pro Marcelku žádný kumšt. Sedala si do ní, a vždy mi napsala tajně připíchnuté psaníčko, které díky poličce na aktovku, nebylo vůbec vidět. Já jsem jí zase vždycky do příští středy odpověděl a fungovalo to perfektně.

Jednou jsme se místo líbání pro změnu hloupě handrkovali celý večer nad jejími poznámkami v malém kalendáříčku. Začalo to zcela nevinně, ukazovala mi termíny, kdy má zkoušky a kdy a kde mají vystoupení se sborem. Četl jsem tam třeba: „Zdráv buď ó pane náš!“ a ptal se co to má znamenat.

„To je Jakobín, to zpíváme v Národním divadle“, vysvětlila mi.

„A co je tohle?“, pozastavil jsem se nad zkratkou BOH.

„To je přece Bohéma, ukaž dej mi to“, chtěla si vzít kalendář zpátky.

„Ne, počkej, tady je ještě jedna záhada ZZT, co to znamená?“

Marcelka se zasekla: „Ne, to ti neřeknu!“ a lehce se začervenala. A tak jsme se dohadovali, já jsem byl čím dál zvědavější a ona čím dál zatvrzelejší. Nakonec jsem řekl už doopravdy naštvaně: „Tak a buď mi to řekneš, nebo se hned teď rozejdem! Nesnáším žádný tajnosti!“ Byl jsem v tu chvíli něco jako zlý tyran.

Marcelka se rozplakala a řekla: „Podívej, vždyť to bylo v červenci, to jsme se ještě vůbec neznali a to ZZT znamenalo: Znovu Zblbnout Tondu! To je kluk z naší ulice a známe se už od dětství, jsme stejně staří, kam se ten na tebe hrabe!“ Nakonec jsme se tomu oba zasmáli a moje žárlivost byla ukojena.

Potom jsem jako na vztek dostal angínu. Celý týden jsem nechodil ani do školy ani do tanečních a tudíž jsem si nemohl vyzvednout její dopis. Načež v sobotu ráno se mi Marcelka ozvala, a když jsem jí řekl, že jsem celý týden nebyl ve škole, odpověděla mi dosti stroze, že na mne v mé lavici již od středy čeká její vše vysvětlující psaníčko, pokud jej ovšem mezitím už někdo nesebral. A jako mimochodem dodala, že se o víkendu absolutně nemůžeme setkat, protože musí jet s rodiči zazimovat jejich chatu do Chocerad. Než jsem nato mohl zareagovat, zavěsila. Pomyslel jsem si: „Kdybyste radši místo chaty měli doma telefon.“

Odpoledne mě zavolal Jarda, že mi přináší Jobovu zvěst: „Hele, Mirdo, na tu Marcelu se klidně vybodni, můj kámoš ze Žižkova, Tonda Blažek ji zná, protože bydlí v tý samý ulici a tvrdí, že s ní má v neděli ve dvě rande, a že jdou spolu do zoologický zahrady!“

„Tomu nevěřím, Marcelka odjela s rodičema na chatu“, řekl jsem přesvědčivě.

„No, já nevím, ale ženskejm se nedá moc věřit, zvlášť když jsou tak krásný jako ta tvoje. Kolem těch se furt motá moc vlčáků“, oponoval Jarda.

„Mám si snad kvůli tomu vybírat škeble?“, vybuchl jsem podrážděně.

„To taky není řešení, můžeš mít pech, i škeble někdy zahejbaj“, řekl odborně Jarda.

„Víš co, půjdeme do zoo taky“, navrhl jsem mu, „a přesvědčíme se, že ten tvůj přiblblej kámoš kecá a já si s ním pak někdy promluvím ručně, aby příště nepomlouval slušnou dívku!“

V neděli odpoledne jsme tedy s Jardou vyrazili do zoologické zahrady, kde bylo naštěstí málo lidí, díky tomu, že celé dopoledne pršelo.

„Potkat je tady bude brnkačka, když je tu tak málo lidí“, usoudil Jarda.

„Ne, já naopak tvrdím, že je nepotkáme, protože tu nejsou a jsem ochoten s tebou uzavřít každou sázku, že nepřijdou! O každý obnos, jehož výši si můžeš sám libovolně určit, ovšem až do maximální výše jedné koruny!“ Rozřehtal jsem se sám svému vtipu, ale najednou mi ztuhl úsměv ve tváři: „Doprblé, Žán, támhle přicházejí!“, a ukázal jsem ve směru k šelmám.

„Tak vidíš, tvoje Marcelka – a Tonda nekecal! Co teď uděláš?“, ušklíbl se Jarda.

„Ty, Jardo, pojď pryč, zatím nás ještě neviděli a mně je z toho nanic!“

„Nebuď srab, přece před ním neutečeš. Je to chabrus, já bejt tebou, tak mu zato nadělám z toho jeho ciferníku karbanátky!“, radil Jarda.

„Když to je právě to, co nechci, on vlastně za nic nemůže, to je lež Marcely, ale ženu bych zase nikdy neuhodil, ani květinou! Jediný, co můžu udělat je projít okolo nich, jenom ji pozdravit a jít dál, jakoby nic. Ty se schovej, ať tě Tonda nevidí a Marcela ať si láme hlavu, kde jsem se tu vzal.“

Jak jsem naplánoval, tak jsem udělal, řekl jsem jí jen ležérně: „Ahoj, Mercedes, ty už jsi zpátky z Chocerad?“ Stačil jsem postřehnout jak zrudla a nečekaje na odpověď, chtěl jsem hrdě kráčet dál, jenže ona na mně zavolala: „Počkej, Miro, já jsem ti... tys nečet můj dopis...“

„Nečet, ale to tě neomlouvá, žes mi včera do telefonu drze lhala“, řekl jsem dotčeně.

„Já jsem myslela, že už o mne nestojíš, když‘s mi nenapsal“, popošla o krok ke mně a Tonda se ji snažil odtáhnout.

„Co, já, že o tebe nestál? Ty jsi nejkrásnější holka v tanečních a moje první tanečnice!“, křičel jsem vztekle, „ale teď je konec! Vidím, že to ZZT zase platí!“ Otočil jsem se na podpatku a odešel rychlým krokem z jejich dohledu za roh, kde na mne čekal Jarda. Ani v tanečních jsme spolu již nikdy netančili, oba jsme byli stejně tvrdohlaví a trucovití. Její dopis jsem si pak přečetl v pondělí, když jsem ho našel připíchnutý pod deskou.

Ahoj Miro, sedím ve tvé lavici, koukám na tu hvězdu Mercedes a myslím si, že mě už nemáš rád, protože jsi mi tentokrát vůbec nic nenapsal. Zuzana mi řekla, že jsi po ní nějak moc koukal. Teď ti ale řeknu pravdu!!! Jako je to v té písni Okolo Suče voděnka teče, tak já jsem taky taková, protože: „Milovala jsem tě, bylo to špásem, nevěděls synečku, že falešná jsem...“ Začala jsem znovu chodit s Tondou Blažkem z naší ulice, takže se my dva musíme rozejít... Ahoj, Marcela.

Tím si u mne Marcelka spravila reputaci, co se charakteru týče, protože mi to řekla sama a včas, jenže já jsem ten čas, vlivem náhody, vlastně předběhl. Od té doby jsem se stal méně naivním a více dospělým. Netušil jsem pochopitelně, že po skončení tanečních kurzů u Oplta, uvidím příště Marcelku až za devět dlouhých let...

Byl jsem již čtyři roky ženatý, měl tříletého syna a finančně jsme na tom nebyli moc dobře, nechtěl jsem se totiž politicky angažovat a nevstoupil do samospasitelné partaje. Toho dne jsem právě jel tramvají domů z práce a jako s uděláním jsem neměl u sebe ani halíř, což nebylo docela normální. Obvykle jsem míval vždycky u sebe aspoň pár drobných grešlí, ale tentokrát nikoliv. Za poslední korunu jsem si koupil lístek v tramvaji a dutý jak bambus jsem najednou oknem spatřil na stanici u Jindřišské věže stát moji krásnou Marcelku. Bylo vidět, že čeká zřejmě na jiné číslo, takže naděje, že přistoupí do mé tramvaje byla nulová.

Během zlomku vteřiny mi proběhlo hlavou několik alternativ, co mohu udělat: chtěl bych vystoupit z tramvaje a promluvit si s ní, ale neměl jsem peníze ani na nový lístek a bylo by vrcholně trapné po devíti letech jí říct, že nemám ani na tramvaj a chtít si od ní tu pitomou korunu půjčit! Nebo bych musel jít potom odtud až na Spořilov pěšky, takže bych přišel domů ucabrtán o dvě hodiny později a jak bych to asi vysvětloval manželce? Mimo to i kdybych risknul toto pochodové cvičení, nebo jel třeba i na černo, tak bych stejně nemohl tu Marcelku ani nikam pozvat na kafe, abychom si mohli trochu popovídat. Prostě nešlo nic! Tramvaj se opět rozjela a já jen smutně zíral na nic netušící Marcelku, dokud mi zcela nezmizela z očí. Když se za rok nato rozsypalo moje manželství, napsal jsem jí dopis na její starou adresu na Žižkov, leč žádná reakce. Doufal jsem, že ji třeba zase někdy náhodně potkám. To se sice stalo, ale až za dvanáct let – a k tomu v Paříži.

Léta plynula, nejprve rozvod, potom okupace, potom emigrace. V Německu, kde jsem našel svůj druhý domov, jsem nějaký čas žil na hromádce s Němkou Hannelore. To její jméno se mi zdálo moc dlouhé a tak jsem jí říkal Hani, což se jí líbilo. Ona byla vůbec taková ne-německá v tom, že se velmi zajímala o češtinu a často se mě ptala, jak se řekne to a to česky a taky se to naučila správně vyslovovat. Jezdívali jsme spolu na výlety po celé západní Evropě a jednoho slunného jarního dne v Paříži, když jsme se právě procházeli po rozkvetlém parku Jardin des Tulleries, mě potkala ta neuvěřitelná náhoda, kterou jsem si přál už před dvanácti lety. Bavili jsme se právě o bílých šeřících, které tu kvetly a Hani mi k tomu zanotovala začátek staré písně „Wenn der weiße Flieder wieder blüht...“ Já nato reagoval, že tuhle píseň znám ještě z dětství, ovšem s českým textem a hned jsem nasadil hrdinný operetní tenor: „Šeříky až bílé začnou kvést, zapomeňte chvíle na bolest...“

V tu chvíli se odněkud zpoza houštiny vynořila dáma s fotoaparátem v ruce se slovy: „Slyším tady češtinu, promiňte, mohl byste mne tady vyfotografovat?“ Poznal jsem ji hned, byla snad ještě hezčí než dříve – moje Marcelka! Uvědomil jsem si, že mám na nose černé brýle a proto mě asi nepoznala.

„Samozřejmě, rád vás vyfotím – Marcelko.“ Její reakce byla omračující. Pustila aparát, štěstí, že ho měla na řemínku kolem krku, a přiložila si obě ruce na otevřená ústa: „Miro!“

„Ano, to jsem já“, sundal jsem si brýle a představil vzájemně obě dámy: „Frau Hannelore Biemann, paní Marcela – a teď nevím jak dál...?“

„Krušinová“, doplnila mne Marcela a dámy si podaly ruce. Odvedl jsem je obě na nejbližší lavičku, a aniž bych musel Němce vysvětlovat, že si chceme trochu popovídat v češtině, řekla ona sama, abychom na ni nebrali ohled, že chápe, že chceme mluvit v rodném jazyce a ona, že si zatím zapálí cigaretu a půjde se projít mezi ty krásné záhony růží.

„Marcelko...“ „Miro...“ spustili jsme oba současně.

„Tak napřed ty, Miro“, řekla Marcelka a kousala se nervózně do rtů.

„Víš, je toho moc, Marcelko, to jsou celé litanie na mnoho hodin, možná i dní, kde tady bydlíš?“, zeptal jsem se přímo.

„To je právě ten děs, já tady jsem jen na zájezdu s podnikovým autobusem z Česka a zítra se vracíme.Ty tu zřejmě, podle oblečení žiješ trvale a máš německou manželku, že jo.“

„Ne, já tu jsem taky jenom jako turista, ale žiju v Německu a ta Němka není moje manželka, ale jsem rozvedený, ona taky, a tak jsem se tak trochu sčuchli a jezdíme spolu na výlety. Ale to přece nevadí, vždyť my dva jsme odjakživa výhradně platoničtí přátelé! Zvu tě, pojď s námi někam na oběd. Mimochodem, toho Tondu sis nevzala, když jsi Krušinová.“

„Miro, ty nechápeš mou situaci, takže jen expresně: já jsem si jen odskočila od celé skupiny, musím se k nim hned zas vrátit, jinak bude zle. Mezi námi jsou asi tři tajní pozorovatelé. Já jsem musela podepsat, že se zde nebudu stýkat s emigranty – to jsem už právě porušila a jako rukojmí mají tam moje dítě, abych tu nemohla zůstat. Jinak jsem taky rozvedená, Tondu jsem si pochopitelně nevzala. Víš, už budu muset jít, aby mě tu s tebou neviděli, co chceš ještě honem vědět?“ Marcelka byla silně rozrušená a nervózní, ale bylo vidět, jak je ráda, že jsme se potkali.

„To je k vzteku, takhle ve fofru si něco říkat, ale chápu tě, nechceš přijít do maléru, takže taky jen expresně: bydlím ve Frankfurtu, psát ti asi nesmím, ale doufám, že ty mně psát můžeš, tady je moje vizitka, kdybys chtěla emigrovat, pomůžu ti překonat počáteční problémy. Slyšel jsem, že všechny dopisy do ciziny jsou cenzurovány, takže pokud bys mi chtěla psát dopis, tak ho dej někomu koho dobře znáš a kdo jede ven, ať to tam pak hodí do kastlíku. Já dostávám dopisy z Česka odesílané třeba až z Maroka. V nouzi stačí poslat pohlednici se zakódovanou zprávou.“

„Jak zakódovanou“, nechápala Marcela.

„No, třeba, že každou větu, která nemá na konci tečku je třeba významově obrátit naruby. Když řekneš "mám se fajn“ bez tečky, tak to znamená "mám se blbě", nebo "do Německa nepojedu" znamená "určitě přijedu". Rozumíš? Vždyť ty jsi expert na dobře utajená psaníčka se špatnou zprávou“, řekl jsem poťouchle.

„Miro, omlouvám se ti dodatečně za ten podraz s Tondou, to je to hlavní, co jsem ti stále chtěla říct, je to už jednadvacet let a pořád mě to ještě mrzí.“

„To nic, to zapomeň, to jsme byli ještě děti“, mávl jsem rukou.

„Ale teď už jdu, promiň, určitě se ti nějak ozvu, ty mi nepiš, tím by se to mohlo jedině zkomplikovat, chtěla bych utéct, ale to je těžké, já nevím jak, měj se a buď šťastnej...“ vtom ji vyhrkly slzy, vstala, dala mi pusu na tvář a ubíhala pryč.

„Sbohem, Marcelko a brzy nashledanou“, volal jsem ještě za ní...

Uplynuly další tři roky a nic. Žádný pohled ani dopis „přes Maroko“. Asi to ta chudinka neměla po kom poslat, ale proč neposlala ani třeba nevinnou gratulaci k narozeninám či k Vánocům? To byl pro mne neřešitelný rébus.

Každý rok jsem chodil si zatančit na reprezentační maškarní ples Čechů a Slováků ve frankfurtské hale "Palmengarten", abych zase jednou uslyšel češtinu a přišel do českého prostředí. Moje stále ještě občasná přítelkyně Hannelore odmítla jít se mnou s tím, že vloni to byla pro ni otrava, když nerozumí česky a já, že se budu se svými krajany jistě bavit lépe, než kdybych musel na ni brát ohledy a všechno jí tlumočit. Uznal jsem, že má asi pravdu a šel tam tedy jako single.

Nejprve jsem si párkrát zatančil s několika volnými buclatkami, protože ty mladé a štíhlé tam měly partnery a tak mě to brzy omrzelo. Došel jsem si pro něco k pití do bufetu vedle hlavního sálu. Zde se stále motalo hodně lidí, protože u stolu se neobsluhovalo, takže to fungovalo jako samoobsluha a byla tu poměrně dost velká skrumáž žíznivých lidí. Postavil jsem se disciplinovaně na konec menší fronty u limonád, kde stála krásná mladá dívenka. Když se pootočila, zažil jsem něco jako fata morgánu, až mi zamrazilo v zádech. Takhle přesně vypadala tenkrát Marcelka v tanečních i ty šaty měla barvy lehce fialové. Zůstal jsem na ní civět tak konsternovaně, že si toho všimla, obrátila se na mne a zeptala se:

„Promiňte, co je na mně tak podivuhodného, mám snad sazi na nose, nebo rozmazanou rtěnku?“

„Ne – to ne, milá slečno, ale já jsem se -éé- v duchu ocitl o řadu let v minulosti a uviděl ve vás svoji první partnerku z tanečních. Jste jí totiž neuvěřitelně podobná, moc se omlouvám, nezlobte se na popleteného staříka“, blábolil jsem jako v transu.

„A nejste náhodou Miroslav?“, řekla dívka jako by se nechumelilo. Skoro se mi podlomila kolena: „Slečno, jak jste to uhodla, vy jste přece moc mladá, vy nemůžete být Marcelka!“

„Ne, já jsem Lucie a Marcelka je moje matka.“

„A vaše maminka je taky tady v Německu nebo je v Praze?“, vyhrkl jsem vzrušeně.

„Sedí támhle vzadu u stolu“, řekla, jako kdyby to bylo docela samozřejmé.

„Slečno, Lucie, vy to řeknete jak chleba a já už se na to setkání s ní těším čtyřiadvacet let!“

„Já vím, mamka mi o vás vyprávěla a doufala, že vás zde potkáme, proto jsme taky tady! Ale teď mám nápad! Uděláme z toho pro ni obrovské překvapení... Už to mám, u vchodu prodávají škrabošky, kupte si jednu a jděte pro mamku tancovat a až se pak o půlnoci odlíčíte“, dívce se zajiskřilo v očích, „určitě padne do mdlob!“

„A Lucie, jestli vám tak mohu říkat, kdy jste přijely a na jak dlouho jste tady v Německu?“

„Přijely jsme asi před měsícem a jsme tady u tety v Hattersheimu – na věčné časy!“, zasmála se a zvedla ukazováček, „mamka už si shání zaměstnání a obě děláme jazykový kurz praktické němčiny!“

„Ale proč mi Marcelka nenapsala ani nezavolala? Vždyť jsem jí tenkrát v Paříži nabídl, že vám pomohu“, divil jsem se.

„Někdo jí hned po návratu ukradl v Praze peněženku, co v ní měla vaši vizitku a mamka děsně šílela. Vloni, ale když k nám přijela na návštěvu tahle teta Frieda z Německa, tak se nějak s mámou dohodly, že ji teta pozve k nim, no a tak jsme tady... Neříkejte jí, že jsem vám to řekla, ale ona na vás moc trpí a začala po vás pátrat a někdo jí poradil právě tenhle ples, že prý se tu schází spousta Čechů, hlavně z okolí Frankfurtu a vůbec z Hessenska. Tak už jděte pro tu masku, já jsem hrozně napnutá!“, Lucie byla ve svém živlu, takže jsem se nemusel obávat, že by zkazila zábavu.

„Dobrá, tak já jdu, vy zatím doneste tu limonádu k mamce ke stolu, vezměte i tady to moje víno a já jsem za chvilku u vás a – psst, jsme teď spiklenci, ano?“ Lucie nadšeně přikývla.

U vchodu do budovy stál pult s různými škraboškami, kde jsem si vybral jednu příšernou gorilu. Pomyslel jsem si: „V tomhle mě určitě Marcelka nepozná a bude sranda!“ Připadal jsem si sice trochu divně, nikdy jsem si ještě na maškarní ples nevzal masku, vždycky jsem byl solidní civil, ale dnes to bylo něco jiného, byl jsem v mimořádně povznesené náladě, přestože jsem dosud nic nepil.

Když jsem se přiblížil k jejich stolu, zaslechl jsem Marcelku, která byla ke mně zády, jak říká Lucii: „Proč jsi kupovala to víno, to přece nevypijeme a víš, že teď musíme poměrně moc šetřit kvůli...“

„Smím prosit?“, skočil jsem ji do řeči a uklonil se před ní přímo předpisově.

Ta při pohledu na mou masku instinktivně ucukla, načež řekla: „Ne-ne, promiňte, já jsem tady jenom –éé– jako garde – tady s mojí dcerou...“

„To by mě mrzelo, já bych si s vámi opravdu rád zatančil, jste tou nejatraktivnější ženou v celém sále, nedávejte mi prosím košem...“

„Nezlobte se, ale já vůbec netanč – ach ne – ten hlas a ty ruce. Marcelka vyskočila ze židle a strhla mi masku: „Miro! A je to on! Luci, podívej se, to je ten Miro-slav!“

Lucka nato klidně odtušila: „Hm, to já vím... ale odmaskování mělo přijít až o půlnoci!“

„Miro, já jsem si myslela, že už tě nenajdu“, hlas se jí zlomil, „ztratila jsem tvou vizitku...“

„Já vím, čert ji vem, ale teď je důležitější něco jiného, slyšíš co právě hrají?“

„Ano, hráli to často u Oplta, když jsme se učili slow-fox“, zamáčkla slzičku, „teď si ale už nevzpomenu, jak se to jmenuje?“

„Příhodně: »Každý jednou velkou lásku potká...« Smím prosit?“