Jak a kdy je zapojit do výchovy potomka

Dítě je přírůstek nejen do základní rodiny, tedy mezi rodiče, ale také do širšího rodinného klanu. Kromě matky a otce dětem bývají nejblíže jejich prarodiče. Někdy je jejich zapojení do výchovy přijímáno pozitivně, jindy méně. V mnoha případech však nejsou v tomto ohledu vítáni vůbec.

Variant jakým způsobem vnoučata prarodičům „ukazovat“, nechávat hlídat či nechávat vychovávat je mnoho. Většinou to závisí na vztazích mezi dětmi a rodiči, zetěm/snachou a tchánem/tchyní. Je tolik různých povah a tolik různých možností, že vybrat nějakou správnou variantu je naprosto nemožné.

Pomoc ano, ale...

Mnoho mladých párů ocení pomoc prarodičů při hlídání dětí, hodně jich ale také bydlí od obou prarodičů velmi daleko a navštěvuje je pouze na omezenou dobu. Nemálo nových mladých rodičů má své matky a otce pracovně aktivní. Z různých důvodů ještě nepomýšlejí na odchod do důchodu, a nemají proto na svá vnoučata tolik času. Některé páry by se zase bez pomoci prarodičů obešly, ale ti jsou až příliš aktivní. Také v mnoha momentech dochází k zásadnímu rozdílu v pohledu na celou situaci. Střetávají se názory na výchovou dvou naprosto odlišných generací, a ve chvíli, kdy ani jedna strana se nechce podřídit odlišným názorům, může docházet k mnoha konfliktům.

Rodiče pomoc prarodičů mohou vítat (především svých vlastních rodičů) a mohou za ni být rádi. Z hlediska změny, kterou dítě do rodiny přináší, můžeme říci, že po narození dítěte se prarodiče do soužití páru zapojují mnohem více než v době před narozením dítěte, kdy je pouhé soužití jejich dětí zajímalo méně.

Vnoučata jako záminka

Pod záminkou zájmu o vnoučata tak prarodiče často vstupují do samotného vztahu manželů. V pozadí zde může existovat nějaký – i skrytý – konflikt. Novopečená matka je většinou ke svému dítěti velmi silně citově připoutaná a chce se mu celá dát. Prarodiče (a především tchyně) se však nyní skrze vnuka či vnučku cítí být více oprávněni zasahovat do mladé rodiny a do výchovy dětí. Vnuk je přece syn jejich syna, a tedy jim také z jisté části „patří“. Navíc už poměrně bohaté zkušenosti s dětmi mají, stejně tak jako názory na jejich výchovu.

Partnerské vztahy

Se vstupem do manželství, potažmo s početím dítěte se tak leckdy člověk musí smířit s tím, že rodinu utváří nejen se svým manželem či manželkou, ale i s jeho/jejími rodiči. Jak tedy zapojit prarodiče do výchovy vnoučete tak, aby to všem zúčastněným působilo potěšení, a ne další nežádoucí stres a konflikty?

Jak odbourat stres

Americký psycholog Lewis M. Terman definoval tři základní kritéria úspěšného partnerského soužití. Domnívám se, že tato kritéria se dají aplikovat i na vztah dětí, rodičů a prarodičů. Důležitými faktory pro dlouhodobě uspokojující (partnerský) vztah jsou: schopnost přizpůsobit se, nemít nereálná očekávání a schopnost dlouhodobého partnerského vývoje.

Pojďme se nyní podívat na jednotlivé faktory z pohledu rodičů a prarodičů, kteří se snaží najít společnou cestu při výchově potomků.

Schopnost přizpůsobit se je opravdu základem úspěšného jakéhokoli dlouhodobého vztahu. Jestliže jeden či všichni z účastněných nepřizpůsobí své názory, představy a následné chování, není možné spolu vzájemně vyjít. Při výchově potomka mají v naší kultuře a v současné době hlavní slovo rodiče. A prarodiče se tedy této výchově musí do jisté míry přizpůsobit. Dnešní generace rodičů má své jasné a v mnoha případech velmi vyhraněné názory na to, jak své dítě vychovávat. To znamená, že velmi dominantní prarodič, prosazující jednoznačně svoje postoje a názory na výchovu, bude pravděpodobně s většinou rodičů v konfliktu.

Nicméně také velmi záleží na tom, co rodiče dítěte od prarodičů požadují. Jestliže se pouze vzájemně zdvořilostně navštěvují, nutnost přizpůsobení se bude z obou stran pravděpodobně minimální. Pokud ale rodiče od prarodičů očekávají pomoc například s dlouhodobým hlídáním, i oni sami musejí své nároky na prarodiče konfrontovat s jejich stylem výchovy a například z některých slevit.

Uveďme konkrétní příklad: Matka chodí na celý den do práce a dítě svěří své matce nebo tchyni. Po příchodu z práce babičce vynadá, že byla s vnoučkem na procházce pouze dopoledne a odpoledne už si s ním jen hrála. Takové chování matky ale není správné. Jestliže chceme, aby nám rodiče s výchovou pomáhali, je dobré si stanovit zásadní výchovné postupy či omezení, jež si vyloženě nepřejeme, či naopak které vyžadujeme (aby dítě nesedělo celý den před televizí, aby nejedlo víc než dva druhy sladkého, aby více chodilo na procházky atd.).

Sexuální výchova

Ostatní konkrétní věci je třeba nechat na člověku, který se hlídání ujal. Pro vzájemnou pohodu je třeba jako u ostatních problematických témat najít způsob, jak spolu vyjednávat a jak najít uspokojivý kompromis. Na druhou stranu jestliže se s prarodiči na zásadních výchovných postupech neshodneme či neuděláme dostatečně vyhovující kompromis, musíme si na hlídání pořídit například placenou hlídací paní a prarodiče pouze navštěvovat. Na krátkých návštěvách se pak případné rozpory dají vydržet.

Také je dobré uvědomit si, že to, co my v tuto chvíli považujeme za jediné správné, vědecky ověřené, mohlo být před pár lety opravdu jinak, a zrovna tak to samé, dnes moderní, bude za nějakou dobu zastaralé. Někdy není na škodu podívat se na zásadní témata našich výchovných postupů lehce s nadhledem. Možná přeci jen mají babičky v něčem více zkušeností.

Nemít nereálná očekávání. Tato podmínka je poněkud složitější. Hlavně proto, že není vždy jednoduché rozpoznat nereálnost našich očekávání. Nejvíce to platí v případech, ve kterých jsme přesvědčeni o své pravdě. Očekávání, že výchova prarodičů bude naprosto stejná jako naše (mnohdy založené na nevyřčených předpokladech), je opravdu nereálné.

Jestliže máme nějaká očekávání, měli bychom je konfrontovat s realitou, to znamená pohovořit si o nich jak s manželem, tak s prarodiči, a tyto své představy po vzájemných rozhovorech přinejmenším upravovat, ne-li někdy zcela opustit. Opět bude velmi záležet na očekáváních a představách také druhé strany a na vehemenci, s jakou druhá strana bude vyžadovat, aby se uskutečnila její očekávání.

Schopnost dozrávat a vyvíjet se, své představy, plány, postoje upravovat v rámci svého stárnutí, ale také dozrávání a dospívání dětí a stárnutí a změn životních okolností prarodičů. Pravděpodobně jinak budeme své dítě chránit v době jeho narození a jinak v době, kdy je dítěti pět či více let. V pozdějším věku budeme patrně k nějakým jiným výchovným praktikám tolerantnější než u novorozeněte. Ve chvíli, kdy by babička půlročnímu dítěti nutila bonbon, asi tvrdě zasáhneme, možná na úkor harmonických vztahů v rodině. V pěti letech nad stejnou situací nejspíš mávneme rukou a případně se budeme s babičkou snažit stanovit nějaká pravidla v podávání cukrovinek.

Výchova dítěte je běh na dlouhou trať. Dítě nepatří jen nám a dobré vztahy s prarodiči je mohou v jeho životě významně obohatit, počínaje jiným pohledem a názorem na mnoho běžných věcí, přes vzájemný respekt a úctu až k vnímání rodiny jako širšího celku utvářejícího podobu naší společnosti.

Jestliže najdeme dobrý kompromis a vztahy s prarodiči budou co nejharmoničtější, přinese to našim dětem jednoznačně výhody. Budou mít další blízké, se kterými je možné trávit volný čas, kdy rodiče nemohou být přítomni. Budou mít další blízké, kterým se mohou svěřit ve chvíli, kdy to u rodičů z jakýchkoli důvodů není možné. Budou mít další blízké, kteří jim zprostředkují svůj pohled a názor na svět, kteří jim mohou věci vysvětlovat a ukazovat, jak je možné se stavět k problémům či nějakým životním nepříjemnostem.

Mgr. Kateřina Hollá