Skutečný příbeh šéfeditora francouzské Elle…Dojemný, ale i humorný snímek o vůli, touze něco dokázat a sebereflexi muže, který se stal vězněm ve vlastním těle. V kinech od 14.února 2008

Muj skafandr se stává méně tísnivý a má mysl odlétá jako motýl. Je toho tolik, co můžete dělat. Můžete se toulat v prostoru i v čase, vydat se do Tierra del Fuego nebo na dvůr krále Midase. Můžete navštívit ženu, kterou milujete, vklouznout vedle ní a pohladit její spící tvář. Můžete stavět hrady ve Španelsku, ukrást Zlaté rouno, objevit Atlantidu, uskutečnit své dětské sny a dospělé ambice.

(Jean-Dominique Bauby: Skafandr a motýl, edice Robert Laffont 1997)

Když se Jean-Do probere po nekolika týdnech z kómatu v pokoji 119 Námořní nemocnice v Berck-sur-Mer na pobreží Normandie, chvíli mu trvá, než si uvědomí, že jeho slova nikdo neslyší a že jeho telo se nehýbe. O mozkovém kmeni predtím nic nevěděl, náhlá cerebrovaskulární príhoda mu ale názorně ukázala, jak duležitou spojnicí mezi mozkem a míchou tato část lidské anatomie je. Dřív by zemřel. V prosinci roku 1995 jsou na to ale resuscitační techniky už příliš dokonalé. Jean-Dominique Bauby, šéfeditor francouzské Elle, otec tří dětí, milenec krásné modelky, žije.

Taky myslí, pamatuje si, má smysl pro humor. Ale je uvězněný v těle paralyzovaném od hlavy až k patě – s výjimkou levého oka.

Schopnost mrkat znamená v případě Jeana-Do možnost komunikovat. A Jean-Do po počátečním stádiu sebelitování chce komunikovat. Ponoří se do nekonečna svých vzpomínek, fantazií, přání a zkušeností o lásce, sexu, otcovství, dětství, víře a pochybování, vzrušení, smutku a zázracích života a začne psát o tom všem knihu. Podporován a obklopen peti ženami – Céline, matkou jeho dětí, kterou opustil a která je mu přesto věrná, Inés, milenkou, která mohla být láskou jeho života, ale která ho nechce v takovém stavu vidět, Henriette, jeho řečovou terapeutkou, která ho naučila komunikovat pomocí mrkání, Marií, jeho fyzioterapeutkou, jež ho učí polykat i věřit v boha, a Claude, jeho asistentkou, která mu hláskuje písmenka, aby z nich mrkáním sestavil slova, věty, knihu.

O filmu

Kniha, kterou Jean-Dominique Bauby namrkal své asistence, vyšla ve Francii v březnu 1997 stala se bestsellerem. Deset dní po vydání 44letý Bauby zemřel. „Když jsem se díval na dokument o Jeanu-Do, má žena se zeptala: Jsi blázen? O tomhle chceš tocit? Je to tak depresivní,” vypráví režisér Julian Schnabel. On sám ale příběh človeka uvězněného ve vlastním těle depresivně neviděl.