Čím více mně přibývá let, tím častěji vzpomínám na pro mě nejmilejší osobu – babičku, která už bohužel není mezi námi. V dětství se však mně i mé mladší sestře hodně věnovala. Bydleli jsme společně v malé vesnici na Rýmařovsku. Rodiče se vraceli z práce až pozdě odpoledne, tak jsme většinu času trávily u babičky. Vodila nás do lesa na maliny a hříbky, učila nás poznávat léčivé byliny a vařila nám všelijaké dobroty. Moc ráda jsem poslouchala vyprávění příběhů z jejího života.

Maminka jí zemřela, když byla ještě malé děvčátko a život u macechy nebyl jednoduchý. I potom ji osud uštědřil několik ran. S mnohými se nám svěřila, jen jednu příhodu nám dlouho tajila.

Každý týden v úterý totiž zapalovala svíčku. Když jsem se jí vyptávala, proč to dělá, vždycky jen krátce odpověděla: „To je za Oldříška.“

Neměla jsem odvahu dál se vyptávat, protože jsem cítila, že by jí to nebylo milé.

Když jsem byla starší dodala jsem si odvahu a jednou se zeptala: „A kdo to byl ten Oldříšek?“

Chvíli mlčela. Oči jí zvlhly a postava se schoulila do smutku. Pak si mě posadila naproti sobě a začala vyprávět.

„Oldříšek byl bratřík tvé maminky a tety. Narodil se po první světové válce. To už měla teta Anežka tak jako ty deset let. Děda byl zajatý v Rusku a dlouho se nevracel. Kamarádky ve vesnici si mě dobíraly, že už jistě zůstal u nějaké ruské „báryšni.“ Měla jsem o něj strach, ale věřila jsem, že se mi vrátí. A nakonec přijel poslední lodí až ze Sibiře. Pak se nám narodil Oldříšek. Byli jsme oba šťastní, protože děda si syna moc přál. Měli jsme tenkrát malý domek v Jalubí, nedaleko Velehradu. Děda dostal místo na finančním úřadě v Brně a domů jezdil až v sobotu. Já jsem chodila pomáhat na pole sedlákovi. Když měl Oldříšek osm měsíců, zrovna byly žně a děcka měly prázdniny. Odcházela jsem brzy ráno a Oldřiška jsem nechala doma spát. Anežka mně ho vždycky před polednem nosila ke kojení. I to osudné úterý s ním přišla. Strašně tenkrát plakal, což u něj nebývalo zvykem. „Proč tak pláče, Anežko,“ ptala jsem se dcerky. „Už má asi hlad, maměnko,“ odpověděla zaraženě. Jenže Oldříšek nechtěl ani pít. A plakal čím dál víc. Nepřestal ani v noci. Tak jsem ho ráno popadla a hajdy s ním k doktorovi na Velehrad. Hned si ho tam nechali a mě poslali domů. Druhý den, když jsem ho šla navštívit, čekala mě smutná zpráva. Taková, kterou jsem vůbec nečekala. Bylo to nejhorší neštěstí, jaké se mámě může stát.

Oldříšek zemřel. „Měl poraněnou hlavu, paní, musel vám upadnout. Krvácel do mozku a už se nedal zachránit. Kdybyste s ním přišla hned, možná by se dalo něco dělat,“ vysvětloval mě doktor.

Jeho slova mě zasáhla jako blesk z nebe. Hned mě napadlo, že se to neštěstí muselo stát Anežce. Ta se také nakonec s pláčem přiznala. „Já jsem, maměnko, zakopla o kameň a Oldříšek mně vypadl z nůše. Moc jsem se bála vám to říct,“ vzlykala provinile dcerka. Nemohla jsem ji potrestat. Neudělala to schválně. Oldříšek už byl pěkný cvalík, pole bylo dost daleko a Anežka nebyla žádný velký silák. Cítila jsem hlavně svoji vinu. Ale tenkrát byla taková doba. Všechny děti pomáhaly rodičům v jejich těžkém živobytí a nikomu to nebylo divné.

Dlouho jsme se s dědou trápili pro ztraceného syna, dlouho jsme se chlácholili tím, že to byl osud

a Pánbůh chtěl mít Oldříška u sebe. Když se narodila tvoje maminka, trochu ta rána přebolela.

„Vidíš, moje milá, jak to ten nejvyšší nad námi zařídil. Tvoje teta dospěla, vdala se, ale nemohla mít děti. Ale byla dobrý člověk. Vzala si za vlastní dva sirotky. Děti, kterým rodiče zemřeli zase v té druhé velké válce. Určitě jí odpustil, že nám neřekla hned, co se Oldříškovi stalo.

Tak končilo vyprávění té milé osoby, jejíž moudro a šlechetné srdce si stále častěji připomínám. Ani teta Anežka už není mezi námi, ale její nevlastní děti na ni určitě s povděkem vzpomínají.