Tak nám zase začala škola, nostalgicky jsem zavzpomínala při ranní jízdě do zaměstnání. Když jsem se tak rozhlížela po autobuse a pozorovala jsem ty milé tvářičky zhruba sta dětí s jejich baťůžky na zádech. Vesle si pohazovaly se svými sáčky na bačkůrky. Byla jsem z toho tak dojatá, až mi vyhrkly slzy z očí, nevím, možná to bylo tím, že mne jeden obvzláště sympatický chlapeček strefil pytlíkem do oka, ale spíše proto, že se mi vybavila moje školní léta.

Nikdy nezapomenu na svůj první školní den. Ráno mne maminka vzbudila lehkým nakopnutím. Náplastí mi ošetřila krvácející ránu na čele, kterou jsem si způsobila při letu vzduchem z postele na radiátor. Oblékla jsem si nové šatičky ušité z jutového pytle, hezké hnědé punčocháčky a pouze o číslo menší šněrovací botičky po mladším bratrovi. Poté, co jsem vyzvracela skvělé kakao se škraloupem, které jsem měla k snídani, jsme se vydaly s maminkou do školy. Naráz jsem se ocitla v jiném světě, kolem mne ujížděla auta úžasnou rychlostí, míjely nás jiné děti s maminkami a vzduch byl tak příjemně nasycen výfukovými plyny. Jako v tranzu jsem došla až na náměstí. Tak to je ona, moje škola. Jak mi připadala hezká, ta příjemná hnědozelená budova, olupující se omítka, pět let nemytá okna a skřípající vstupní dveře. Vážně, nikdy jsem neviděla nic hezčího. Před školou nervózně podupávaly pionýrky s červenými šátky u krku a rozdávaly nám papírová mávátka. Konečně se otevřely dveře dokořán a školník nám pokynul, ať vstoupíme. Uvnitř školy bylo příjemně teplo a ovanula nás všudypřítommná vůně chloraminu a školníkových alkoholových výparů. Ředitelka školy vyvolávala naše jména a rozdělovala nás do tříd. Moje jméno musela opakovat třikrát, protože jsem reagovala až na oslovení: Co čumíš, debílku? I já jsem tedy nakonec byla zařazena do 1.B a jedna z pionýrek mne a zhruba dalších dvacet postaviček odvedla do prvního patra. S nadšením jsem si prohlížela svoji novou třídu, ty hezky oprýskané lavice a židličky. Vybrala jsem si místo v poslední řadě a už jsem jenom netrpělivě čekala na svou učitelku. Zhruba po pěti minutách čekání vstoupil do místnosti vysoký mohutný muž s knírkem. Jmenuji se soudružka učitelka Hrůzová, promluvil. Zřejmě to bylo leknutím, po těch letech si už nejsem zcela jistá, ale najednou jsem pocítila podezřelé vlhko na svých punčocháčcích. Ano, je to tak. Nejhorší noční můra všech prvňáčků se stala realito, počůrala jsem se. Další podrobnosti se mi už úplně dobře nevybavují, ale před naší stodolou, kde jsme bydleli, jsem si řekla: Ano, to je ona, moje milá stodola, vážně, nikdy jsem neviděla nic hezčího.