Projíždím náměstím krokem mezi lidmi, kde se koná kulturní akce a tak jedu rychlostí hlemýždě.Oči mám na stopkách, protože chodci neberou v úvahu, že daný prostor není jen pro ně, ale i pro auta, která dostala povolení na vjezd.

V té „velké“ rychlosti mi na okno auta klepe strážník. Chci otevřít, ale najednou mi hrudníkem projela ostrá bolest a v té chvíli místo abych otevřela automatické otvírání oken se mi sklopila zpětná zrcátka, potom zadní okna a na třetí pokus jsem otevřela okno vedle sebe, ale opětovná bolest v hrudníku asi na mé tváři vytvořila škleb.

„Je ti něco?“ ptala se kamarádka ze sedadla spolujezdce a strážník zopakoval její slova jako ozvěna. Už jsem se viděla, jak mě v tom lidském hemžení vytahují z auta. Tady neumřu! Vždyť mám doma práci, rodinu a spoustu věcí jsem ještě neudělala. Nemůžu tady umřít, to by bylo moc nespravedlivé. Myšlenky hlavou běžely jako o závod.

„Cítíte se dobře? Nepotřebujete lékaře? ptal se opět strážník.

„To je v pořádku“ a další ostrá bolest proletěla mým hrudníkem a pokřivila opět obličej.

„Ukažte mi povolenku na vjezd, zaparkujte si hned tady a já si počkám, dokud Vás to nepřejde“ navrhl strážník. To už ale kamarádka uviděla lékaře a chtěla ho zavolat. Ale než stihla otevřít dveře, moje ruka rychlostí blesku vklouzla pod halenku a příčina bolesti byla odstraněná. V ruce jsem držela zlomenou kostici od úplně nové a ne levné podprsenky.

„Vidíš, kdybys měla takovou obyčejnou jako já, tak se ti to nestalo“pronesla kamarádka a já jsem ji musela dát za pravdu. Cena a značka neručí za kvalitu materiálu.