Pro ženu, jež nemůže z určitého důvodu otěhotnět přirozenou cestou, se nabízí řešení pomocí některé z metod umělého oplodnění. Každá z nich má své klady i zápory, se kterými je třeba počítat dopředu.

Potenciální rizika asistované reprodukce jsou nemalá: mnohočetné těhotenství a s ním spojený předčasný porod, mimoděložní těhotenství atd. Jedno riziko může být z pohledu páru pokoušejícího se o dítě velmi závažné. Tímto rizikem je zklamání. Nejedná se o zdravotní komplikaci v pravém slova smyslu, jde o zásah do psychiky neplodného páru.

Touha mít dítě je přirozená. Jen málokdo je k tomuto "volání přírody" hluchý. Před několika desítkami let neplodný pár příliš možností léčby neměl. Vlastně jedinou nadějí na potomka byla adopce. To se změnilo v roce 1978, kdy bylo na svět přivedeno první dítě "ze zkumavky" – Britka Louise Brownová. Od té doby výzkumy v oblasti metod asistované reprodukce velmi pokročily.

Přestože léčba neplodnosti je jednou z neprogresivnějších oblastí moderní medicíny, nemůže pomoci úplně všem. Například metoda IVF (tedy oplodnění „ve zkumavce“) nabízí celkovou naději na otěhotnění ženy asi v 15 % po transferu jednoho embrya, 25 % po transferu dvou a 30 % po transferu tří během jednoho cyklu léčby.

Z jednoho konce pohledu to může být hodně: vždyť díky umělému oplodnění se narodí přibližně patnáct až třicet dětí, které by se za běžných okolností prostě nenarodily, resp. by nebyly ani zplozeny. To je ale jen malá útěcha pro zbývající páry, u nichž se metodou asistované reprodukce nedosáhne očekávaného výsledku.

Žena nicméně může v ČR podstoupit tři cykly umělého oplození hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Po prvním neúspěšném cyklu tedy není třeba zoufat. Výzkumy prokazují, že s každým dalším cyklem se úspěšnost léčby zvyšuje, a přináší tak mnoha párům naději na vytouženého potomka.

Každopádně by měli žena i muž být ještě před samotným výkonem lékařem poučeni o všech možných rizicích a komplikacích, které mohou nastat, včetně rizika, že se "to" prostě nepovede.