Zeptala jsem se svých malých mužů co by si přáli od Ježíška – zaskočila mě jejich upřímná, byť jak jinak u nás, v letu vyřčená přání. „Já chci lampičky“ „a já zvonečky“ zněly jejich odpovědi. „Jaké lampičky?“ ptám se zvědavě a nechápavě. „No na stromeček přece!“ dostává se mi důrazné odpovědi.

Přestože jsme si od té doby o Ježíškovi i Vánocích mockrát povídali stále jsou přání takto skromná … Těší mě to, největší kouzlo Vánoc tak zřejmě v očích mých malých mužů zůstává v rozsvíceném stromečku se zvonečky.

Vracím se unavená z práce domů, je už tma a hlavou se mi honí spousta myšlenek, všechny mají společného jmenovatele – nedodělané pracovní povinnosti, proto nesu na rameni notebook, abych večer obklopená anténami a kilometry drátů doháněla co dohonit se nedá…Na poslední chvíli se otáčím u dveří autobusu a rozhoduji se zdolat asi tříkilometrovou vzdálenost domů pěšky. S šálem přes hlavu, i přes mírné mrholení, se nechávám unášet zvuky a vůněmi večerního města. Domů jsem dorazila prokřehlá, zmoklá, ale odpočinutá - notebook zůstal ležet do rána nedotčený u dveří...

K porušování pravidel silničního provozu, zejména pak k překračování povolené rychlosti, se stavím velmi kriticky. Dokáži neústupně „mluvit do řízení“ komukoli a postupem času se tak stávám velmi nežádaným spolujezdcem. Když jsem se na tři měsíce stala díky, jak můj muž tvrdí, "nešťastné shodě náhod“ (i tak se dá nazvat překročení povolené rychlosti o více než čtyřicet kilometrů v hodině) hlavním logistickoorganizačněmotoristickým prvkem domácnosti podlehla jsem. Vezla jsem si všechny své muže (tedy celkem tři, aby nevznikaly spekulace) z hor - krásná nová silnice první třídy mne, nevinnou řidičku, svedla a tachometr se s lehkostí přehoupl přes stopadesát kilometrů v hodině. Na místě spolujezdce jsem zaznamenala škodolibě uznalý výraz ve tváři. Poprvé jsem neměla strach a se sluncem v zádech se kochala rychlou jízdou. I přesto se můj muž poohlíží v obchodech po nálepce „nemluvte za jízdy s řidičem“...

Občas si jen tak koupím květinu, do práce, domů, pro radost. Mí kolegové (tedy spíše kolegyně) v práci to ví, i když zpočátku nervózně procházeli kolem kanceláře a vyměňovali si významné neverbální signály zda „něco neprošvihli“. Stojím v mém oblíbeném květinovém obchůdku, obklopená živou energií plnou barev a vůní a přemýšlím … že by má oblíbená, křehká frézie? eustomka? … Najednou přijde nápad, vybírám pro všechny své kolegyně jednu růži za druhou, ke každé barvu dle její osobnosti a temperamentu, od jemně broskvové až po sametově rudou – proč zdobit svou kancelář a těšit „jen“ sebe. Dámy a slečny nechápou, dokonce se některé i rdí, ale mají radost. Chvíle „šoku“ v jejich očích byla kouzelná a stála za to. Já si svou krásnou bílou frézii koupila až při cestě z práce domů...

Odjížděla jsem na několik dnů na služební cestu, jednu z mnoha, a loučila se s mými malými muži přede dveřmi bytu. Snažila jsem se s optimismem v hlase zdůvodnit svůj odjezd tak, aby jejich malé hlavičky pochopily proč maminka nebude několik dnů doma a kdy se vrátí. Svírám jejich malinké prstíky v dlani, počítáme – palec, ukazováček, prostředníček – tolikrát se vyspinkáte a maminka se vrátí. Když už chci zabouchnout dveře slyším křik z kuchyně „mamííííííííííííí ještě pusinku a pohladit“. Otvírám dveře, chci se zout, abych mohla splnit jejich přání, jako uragán mi však do klína naskáčou mí malí mužové, drží mě jeden za límec kabátu, druhý za uši, častují mou tvář včetně brýlí pusinkami a hladí mě ručičkami Já jsem byla ten, kdo měl být pohlazen, aby mi nebylo smutno, protože mí malí mužové budou v bezpečí domova s tatínkem zatímco maminka se vydává do světa kdovíkam...

Snažím se v rámci svých možností a přesvědčení chovat „ekologicky“. Třídím odpad - z kelímků od jogurtů sundávám papírové nálepky, z úředních obálek vytrhávám plastová okénka. Lidé z okolí, hlavně pubertálního věku (i když v dnešní době těžko odhadovat) na mě občas „koukají shora“ a nechápou můj tanec mezi kontejnery s tříděným odpadem – víčko sem, leták tam, kelímek sem.... Má kamarádka rok co rok bojuje s nedostatkem pitné vody, díky ní jsem zjistila kolik vody uteče zbytečně do kanálu. Zkusila jsem si „zašpuntovat“ vanu a nechala jsem jako obvykle vodu téct. Než jsem si umyla vlasy, zvládla holící procedury byla vana téměř plná. Zkuste si někdy „zašpuntovat“ dřez, když při vaření necháváte proud vody zbytečně téct, protože ještě než zeleninu umyjete musíte tamhle zamíchat v hrnci omáčku, tamhle vyndat těstoviny ze skříně... Z koupelny jsem právě zaslechla rozhovor svých malých mužů: „Už dost vodičky, Ondro, nechej taky rybičkám, nic jim nezbude v potůčku!“. I svým malým mužům se snažím vysvětlit, že vodičkou se neplýtvá...

Každé ráno poté co své malé muže odevzdám tetám ve školičce potkávám cestou do práce starého pána se starým psem - nikam nespěchají, léty opotřebené tělesné schránky jim to ani neumožňují. Chodím stejnou trasou, neunikne mi žádný její detail – vichřicí zlomená větev v koruně stromu, nově vykvetlá kopretina, nové záclony v domě přes cestu. Můj malý rituál. I starý pán má svůj rituál, vždy mezi půl osmou až osmou se míjíme někdy na konci jeho a počátku mé cesty nebo naopak. Pohladím a podrbu jeho chlupatého přítele za uchem, prohodím několik slov se starým pánem – jeho oči a úsměv mi děkují. Moje malé rituály mi dávají řád v uspěchaných dnech, zbavují mě nervozity. Občas tyto malé rituály poruším – i porušování má své kouzlo, stejně jako návrat do klidného přístavu jejich respektování...

Hledáte spojovací článek mezi vším co jsem napsala a nemůžete ho najít? Překročení hranice, radost sobě či někomu, dobrý pocit z toho co dělám nebo jsem udělala - život je řetězec takových malých příběhů, kterým já říkám štěstí, protože mi dávají smysl.

Hezký advent všem!