Viktor vyšel ze soudní budovy po právě vyhraném rozvodu z viny manželky a zhluboka si oddechl: „Kocajdank, mám to za sebou!“ Byly tři hodiny odpoledne a on se rozhodl, že i když má dnes dovolenou, nakoupí pár lahví sektu a zajede ještě do práce to oslavit se svými kolegy a kolegyněmi z oddělení technologických projektů.

„Takže lidi, už jsem zase svobodný a šťastně rozvedený homo sapiens, dříve ženáč!“ To bylo radosti na Starém bělidle! Všech devět spolupracovníků vědělo, že měl problematické manželství, a tak přivítali svého oblíbeného šéfa s hurónským nadšením, věděli totiž, že dnes tu bude určitě vládnout dobrá nálada, takzvané "tóčo".

„Přátelé, dávám do placu čtyři lahve Bohemia, jeden Fernet, keksy, mandličky a chipsy, dále zakazuji pro zbytek dnešního dne pracovat a pánové mi mohou začít gratulovat a dámy mne mohou líbat!“ První se mu kolem krku vrhla jeho sekretářka Kája Linková a pak už si dodaly kuráž i další kolegyně, pánové ho plácali po ramenou a někteří mu tak trochu záviděli jeho nově nabytou svobodu. Někdo pustil rádio, kreslící prkna se odtlačila ke zdím, čímž vznikl improvizovaný parket a zábava s tancem se rozjela na plné pecky...

„Co je to tu probůh za karneval v Rio a k tomu ještě v pracovní době?“ Personální šéfová Vonostránská, zvaná pro svou super-platinovou hřívu vlasů "Bílá Xantipa", stála ve dveřích jako bůh pomsty a z očí jí sršely blesky: „Ten váš kravál je slyšet až na schodišti, zbláznili jste se všichni včetně vašeho vedoucího? Kdopak to asi povolil, inženýre Hermane?“

„Myslíte ten karneval nebo ten kravál?“, zeptal se Viktor nevinným hlasem.

„Obojí – a vy jako vedoucí oddělení za to zodpovídáte!“, vyprskla a málem ho propíchla svým pěstěným ukazováčkem, „a na prémie můžete zapomenout!“

„Paní Vonostránská“, řekl Viktor klidným hlasem, „my něco oslavujeme a tu hodinku do konce pracovní doby napracujeme po přesčasech ještě během tohoto týdne, ano?“

„Paní inženýrko“, připojila se Kája prosebně, „on totiž pan inženýr Herman se právě dnes šťastně rozvedl, tak jsme to chtěli trochu oslavit, nezlobte se...“

„Podívejte se, Linková, o tom se s vámi nehodlám bavit“, podívala se na hodinky a otočila se na Viktora: „Pane Hermane, za půl hodiny, tedy přesně ve čtyři, přijďte do mé kanceláře!“

Takto brutálně přerušená zábava vyvolala po jejím odchodu značně nelibé poznámky osazenstva k její osobě. Denisa Vonostránská byla pro svou aroganci neoblíbenou šéficí, o které se říkalo, že je to, přes mrtvoly kráčející kariérní typ lesbické ženy. Viktor musel na její obranu něco říct, aby uklidnil panující rozhořčení: „Ticho, prosím, lidi uznejte, že jsme to akusticky trochu přehnali, takže Xantipa byla nucena nějak zasáhnout, já tam pak zajdu nahoru, nějak to vyžehlím a ty prémie zachráním. Teď pokračujeme v zábavě, ale tišeji.“

„Posaďte se pane –é inženýre“, vybídla Viktora jeho představená, když se k ní dostavil do její svatyně, „nebo vlastně ne, postavte se prosím sem, takhle vedle mne, tak, děkuji, fajn, teď si zas můžete jít sednout“, zakončila své podivné "befély" šéfová. Viktor bez hlesu udělal to, co chtěla, načež poznamenal mírně ironicky: „Doufám, že snad kvůli této rozcvičce jste mne sem nepozvala, paní Vonostránská?“

„Ne i ano“, odpověděla záhadně a její tmavohnědé oči, které tak kontrastovaly s jejími platinovými vlasy, si ho zkoumavě prohlížely jako u vojenského odvodu. Viktor to dlouho nevydržel: „Paní Vonostránská, já uznávám, že jsem udělal chybu. Teď mne tedy z titulu své funkce setřete, ať už to máme za sebou, a já zas půjdu, mám dnes dovolenou.“

„Na ten kravál zapomeňte, mám s vámi jiné plány, pokud ovšem budete souhlasit. Slibte mi, že náš dnešní rozhovor zůstane jenom mezi námi, jedná se totiž o mou čistě soukromou záležitost“, řekla šéfka tentokrát příjemným hlasem. Viktor si při tom prvně uvědomil, že tato žena je opravdu atraktivní, a že asi dovede být také někdy docela žensky milá.

„Samozřejmě mlčím, tady je mé čestné slovo“, řekl a podal ji ruku.

„Je mi třicet osm, jsem jako vy rozvedená, jenže už sedm let a proto si každý myslí, že jsem nerudná stará panna, lesbička, "Bílá Xantipa" a bůhví co ještě. Ale teď k meritu věci: potřebovala bych někoho, zdůrazňuji pouze na jeden jediný den, kdo by sehrál roli mého manžela, korektně, bez jakýchkoliv intimností, takže jsem si právě vybrala vás!“

„To je velice zajímavý projekt“, pokyvoval hlavou Viktor, „ale proč právě mne?“

„Mám k tomu několik důvodů: jste volný, vypadáte dobře, jste vyšší než já v podpatcích a znám aspoň částečně váš charakter. Takových mužů v mém okolí není skutečně mnoho, takže jestli jste ochoten mi pomoci, seznámím vás s jednotlivými detaily vaší role.“

„Dobře, když zůstanou prémie, vrhnu se do toho po hlavě a navíc, být vaším fiktivním manželem, mi zní lákavě“, usmál se lišácky Viktor.

Načež mu Denisa vylíčila svůj problém: Její ex-manžel Jan Bělík, nyní již sedm let žijící jako John Bell v USA, kde údajně udělal obrovskou kariéru, si mermomocí přeje, aby za ním přiletěla do Ameriky a aby se znovu vzali. Má prý možnost ji uvést do nejvyšší společnosti, mezi takzvanou smetánku amerických dam a udělat tak ještě větší kariéru než dosud. Kámen úrazu je v tom, že o to ona za žádnou cenu nestojí, protože je ráda, že se ho zbavila. Prohrábla své dlouhé vlasy a pokračovala:

„On tam na úřadech zamlčel, že je rozvedený, škodí to prý kariéře a proto také má dosud můj portrét ve své kanceláři. Abych už měla od něj konečně pokoj, tak jsem si vymyslela, že jsem znovu vdaná a tentokrát šťastně. Reagoval zle, že mi to nevěří, a že 15. tohoto měsíce se pro mne staví cestou do Athén v Praze!“

Viktor zakroutil hlavou: „To skutečně nechápu, když je takový pracháč a potřebuje být, pro mne z nepochopitelných důvodů ženatý, tak proč si nevezme nějakou jinou ženskou, proč chce mermomocí právě vás?“

„I když se vám to zdá nepochopitelné, asi se mu líbím a má mne dosud rád“, řekla žensky dotčeným hlasem, „a navíc musí všem tvrdit, že jeho žena se ze zdravotních důvodů rekreuje a léčí po různých lázních převážně v Evropě.“

„Promiňte, já jsem nemyslel, že byste se mu nelíbila“, řekl rychle Viktor, „ale dnes máme čtrnáctého, to znamená, že váš ex- přiletí už zítra!“

„Ano, poslal mi e-mail, že na mne bude čekat v hale hotelu Excelsior zítra večer v osm hodin. Když se tam objevím a dokážu mu, že jsem doopravdy vdaná, poletí hned příští den na obchodní jednání do Athén a přestane se definitivně o mne ucházet. Když se tam naopak nedostavím, bude mu jasné, že jsem lhala, a že vdaná nejsem. V tom případě bude prý nucen, použít donucovacího prostředku. Má mé nahé fotky a chce mě tady zkompromitovat.“

„Začíná to být napínavé“, usmál se Viktor, „ale jak ho chcete přesvědčit, že jsme manželé, když nemáme ani oddací list, ani prsteny a tak vůbec, aby na to skočil?“

„To zvládnu, mám to už promyšlené. Ukažte, jak máte silný prsteník?“, řekla Denisa.

Načež se rozloučili a Viktor se vrátil ke svým dosud slavícím ovečkám, aby jim zvěstoval, že je vše vyžehleno a prémie jsou zachráněny. Jak to zvládl si ovšem ponechal pro sebe.

Druhý den odpoledne zavolala Denisa Viktorovi, aby k ní přišel do kanceláře. Předala mu zlatý snubní prstýnek, na němž bylo zevnitř vyryto DENISA, aby si ho vyzkoušel a rovněž mu dala něco jako seznam důležitých bodů pro rozhovor s Bellem. Denisin menší prstýnek měl uvnitř vyryto VIKTOR a když si je nasadili, vypadalo to opravdu vznešeně.

„Tedy, to vás muselo stát majland, Deniso, já si představoval takové ty pouťové kroužky.“

„Tato investice mi nevadí, třeba je pak nechám přetavit, nakonec zlato je zlato, hlavně když se mi povede odradit Bělíka od jeho otravné fixní ideje, že si ho musím znovu vzít.“

Večer před osmou se stavil Viktor taxíkem pro Denisu u ní doma, aby tak přijeli do Excelsioru společně. Denisa ve své večerní róbě vypadala skutečně půvabně. „Musíme si pro tento večer výjimečně tykat“, řekla vznešeně a Viktor si jen pomyslel: „Jaká škoda, jestli jsi skutečně lesbička!“

Pět minut po osmé společně vstoupili do hotelové haly a uniformovaný sluha je uvedl do malého salonku, kde již seděl s doutníkem mezi zuby, sám velký, leč postavou malý, Mister John Bell, osobně.

Po rituálu představovacím přešel Mr.Bell ihned do útoku. Jeho čeština už nesla známky sedmi let pobytu v USA: „Pan é-é Herman, moch byste si zatím dát něco u baru, OK, já potřebuju tady s Denís cosi diskutovat mezi dvěmi očima, OK?“

„Myslíte patrně mezi čtyřma očima!“ Viktor se otočil k Denise: „Přeješ si abych odešel?“

„Ne, to je nesmysl“, Denisa se otočila na Bella, „my s Viktorem nemáme mezi sebou vůbec žádné tajnosti, chci, aby byl u našeho rozhovoru přítomen.“

„Ale ja zas, nevím, jesli je to tvůj manžel, nebo jenom ňájakej známej“, namítl Bell.

„S tím jsem počítala, že budeš chtít vidět nějaké důkazy a vzala jsem sebou i oddací list“, a vytáhla jej z kabelky, „a tady si všechno důkladně zkontroluj i třeba naše snubní prsteny s vyrytými jmény. Stačí ti to konečně jako důkaz, nebo mám dovléct i našeho oddávajícího úředníka, abych už měla konečně od tebe pokoj?“, řekla Denisa ironicky naštvaně.

„A pokud máte pochybnosti o tom, jestli já jsem opravdu Herman“, doplnil Denisu Viktor, „tak tady je můj občanský průkaz, prosím“, a hodil na stolek svou legitimaci.

V tom okamžiku nemohl ještě tušit, že tím udělal taktickou chybu. Chtěl jenom rozptýlit Bellovu pozornost od oddacího listu, o kterém věděl, že ho Denisa nějak zfalšovala. Bell se naštěstí spíše zaměřil na jeho občanku a pečlivě ji prostudoval, načež řekl: „Takže Denís si nechala svý svobodný méno, ale jinak vy bydlíte spolu pod touto adresou, OK?“

„Ano, přesně tak“, souhlasila rychle Denisa. Byla ráda, že mu nemusí říct svoji soukromou adresu, Bell totiž znal pouze její adresu do práce.

„Hmm“, zamručel Bell, „takže vám nabízím byznys: každýmu jeden milion korun, když se honem rozvedete, děti nejsou – no problem...“ Denisa vyskočila ze židle jako uštknutá: „Viktore, jdeme domů, ten člověk má fixní ideu, že si ho musím vzít a rozumně se s ním nedá mluvit! On nechápe, že se mi povahově hnusí, a my dva, že se máme rádi, pojď jdeme!“

„Počkej, Denís, sakra! Neutikej!“, vykřikl Bell a praštil vztekle pěstí do stolu.

„Pane Bělíku“, řekl Viktor ostře, „zapište si za uši, že se s Denisou nikdy nerozvedeme, tím méně kvůli vám, dobrou noc!“ Vzal Denisu pod paží a oba spěšně odešli. Bell zůstal překvapeně sedět s pootevřenými ústy, nemoha pochopit, že někdo může odmítnout tak lukrativní nabídku, kvůli nějakým romantickým citům.

Když vyšli ven, řekla Denisa: „Viktore, prosím, zaveď mě někam, kde se jednak uklidním a kde se mohu ukázat v této mondénní toaletě, aniž bych budila rozruch.“

„Jasně, do čtvrté cenové skupiny takhle jít nemůžeme, ale mám nápad: je to rádoby nóbl, ale přitom normální ruletové doupě hned tady naproti Casino Star-Club. Můžeme si zahrát, dá se tam i docela slušně jíst a pít a tak vůbec...“

V Casinu vydrželi až do půlnoci, pojedli, vypili lahvinku červeného a na chvilku si i zahráli ruletu, ovšem s prodělkem jedné tisícovky. Celkově se však večer vydařil, Denisa jej dokonce zhodnotila jako romanticky příjemný a když ji Viktor dovezl taxíkem před její dům, dala mu rozpustile lehký polibek na dobrou noc.

Nazítří zavolala Denisa Viktora, aby k ní přišel do kanceláře.

„Dobrý den, paní Vonostránská, přejete si?“, řekl Viktor uctivě.

„Prosím tě, Viktore, mezi čtyřma očima si můžeme pochopitelně i nadále tykat...chtěla jsem ti ještě jednou poděkovat, že jsi mě zachránil před tím umanutým Bellem.“

Viktor zvedl obě ruce: „Rádo se stalo, ale ještě k našemu tykání. Já jsem tomu rozuměl tak, že ta výjimka platila jen pro jeden den. Já to skutečně nechci střídat, buď si tykáme, nebo si vykáme. Trvale kombinovat obojí neuznávám a určitě by se mi to pletlo, takže to rozsekni teď hned, jak si přeješ: ty nebo vy?“

„Fajn, tak tedy: vy!“, řekla uraženě.

„Fajn, je to vše, co jste se mnou chtěla řešit?“, řekl stejně uraženě i on.

„Ano!“, rázně ukončila rozhovor Denisa a začala se nervózně hrabat v papírech na stole.

„Tady vracím prstýnek“, řekl Viktor, položil jej na stůl a s lehkou úklonou odešel.

Večer doma si Viktor uvědomil svoji chybu, že ukázal Bělíkovi občanku. Ozval se totiž zvonek u dveří a v nich stál, s celou svou vehemencí, Mr. Bell. Nedalo se už nic dělat, nemohl ho nepozvat dovnitř a nechtěl se zachovat vyloženě nepřátelsky.

„Pan Herman, dobrý večer, je Denís doma?“, zeptal se Bell přímočaře.

„Dobrý večer, ne, bohužel doma není, má ještě nějaké obchodní jednání.“ Viktor použil co možná neutrální výmluvu.

„Hmm, a nevíte, kdy přijde domů, já musím –é– s ní eště něco důležitýho promluvit, kůli tomu jsem zatim nevodletěl do Athén“, Bell si kapesníkem otřel zpocené čelo.

„Bohužel, ani toto opravdu nevím“, řekl Viktor přesvědčivě, „může to taky třeba trvat ještě dvě hodiny, nebo i víc...“

„Tak ji zavolejte, že tu na ni čekam“, řekl Bell takřka rozkazovacím hlasem. Viktorovi sice už pomalu docházela trpělivost, ale raději ho přece jen poslechl a zavolal Denise na mobil: „Deniso, drahoušku, v kolik hodin přijdeš dnes domů, je...“

Překvapená Denisa ho nenechala domluvit: „No, to je dost, Viktore, že sis to rozmyslel, už jsem si říkala, že ti budu muset přece aspoň trochu vynadat, protože...“

„Deniso, zadrž příval slov, já ti věřím, že mě miluješ, ale je tu u nás doma Mr.Bell a čeká na tebe, má něco moc důležitého na srdci, kvůli čemuž zatím neodletěl do Athén.“

„Ó - tak to je tedy gól“, řekla zklamaně, „hned tam jedu, ale kde vlastně bydlíš?“ Viktor se otočil k Bellovi: „Denisa už jede domů, má sice auto v opravě, ale bere si taxi, bude tu hned“, načež pokračoval k Denise, „ale pozor, drahá, když řekneš taxikáři přímo Přemyslovská 14, tak tě bude vozit po celých Vinohradech za štangli zlata, jako mne minule, řekni mu proto jen Náměstí Jiřího z Poděbrad, a teprve potom ulici, chápeš holčičko?“

„Děkuji ti drahý, jsi opravdu nápaditý v zapeklitých situacích, vydrž to s tím blbem!“

Mezitím než se Denisa dostavila, nabídl vždy zdvořilý Viktor Bellovi whisky, ten však ani chvilku neposeděl a se sklenkou v ruce stále přecházel po pokoji sem a tam. Zajímal se o nábytek a vůbec o zařízení jejich bytu. Nakonec se zeptal: „Mohu vidět pokoj od Denís, jak si ho zařídila, ona měla dycky dobrej vkus.“

„Zeptejte se jí až přijde, já nevím, má-li tam uklizeno a mohlo by jí to vadit...“

„Jste, Viktore, asi dost pod pantoflem, OK? Vona je panovnice energická“, smál se Bell.

Viktor změnil téma hovoru: „Řekněte mi, Johne, proč se v USA vydáváte za ženatého?“

„USA, to je puritánská zem, tam je pro byznys rozvedený něco skoro jako špatný člověk a když má dolary, tak je furt uháněnej ženskejma, co se chtěj vdát. A běda mu, když si s ňákou něco začneš, to si může dovolit bez rizika jenom ženatej!“, rozohnil se Bell.

„A co je to za firmu, ve které tak úspěšně působíte?“, zeptal se Viktor.

„To je AGW Insurance Company, pojišťovna s filiálkama po celým světě“, řekl hrdě. Pak se najednou přitočil ke dveřím, o kterých si myslel, že vedou do Denisina pokoje a prudce je otevřel. Byla to ovšem Viktorova ložnice a když viděl jen jednu postel, řekl: „Aha, vy máte separátní ložnice! Ale proč, dyk to je tak nepohodlný.“

„Pane Bell, nezdá se vám, že to je od vás trochu drzé? Mimochodem, oddělené ložnice jsou zde v Evropě opět moderní.“ Viktor už jen stěží potlačoval svůj vztek.

Naštěstí se hned nato ozval zvonek u dveří a rozevlátá Denisa se vřítila do bytu. Skočila Viktorovi kolem krku se slovy: „Dnes mám smolný den, lásko, musela jsem přesčas tvrdnout na poradě, moje auto ještě není hotové a klíče od bytu jsem si zapomněla v práci, takže se, drahoušku, nediv že zvoním. Už jsem se na tebe moc těšila!“ Načež ho lehce políbila a Viktor náležitě využil tuto situaci tím, že změnil její líbnutí v déle trvající polibek...

„Tak už snad nechte toho cicmání, já sem ve spěchu“, ozval se mrzutě Bělík.

„No, to snad není pravda“, pustila se do něj Denisa, „ty k nám vpadneš bez pozvání a ještě budeš určoval jak se máme doma s manželem chovat!“

„Denís, já tě prosim, poleť ty se mnou jen na dva dny do Athén za milión korun. Vyděláš za dva dny, to co tady za dva roky! Tam se sejdem s Mr. Joanides a ten chce tě vidět a pak já se budu stát jeho viceprezident, OK? Brát se teda nemusíme, když nechceš!“

„Jak to, že mne chce nějaký papaláš Joanides vidět?“, vybafla na něj Denisa.

„Já mu ukazoval naše album, on myslí, že sme manželé, on nemá rád rozvedený...“

„Tvoje drzost je bezmezná, ty se mnou děláš kšefty, to je hnus!“, Denisa zrudla rozčílením, „ty jdeš přes mrtvoly za svým cílem! Tobě nestačilo to, co jsme ti oba řekli včera?“

„Nestačilo, todle je má nová oferta: milión - bez rozvodu a bez svatby!“, křičel Bell.

„A ty si snad myslíš, že by mi to můj milovaný manžel Viktor toleroval i kdybych na krásně já byla tak blbá a souhlasila s tím? Vždyť jsi včera mluvil o dvou miliónech!“

Bělík se zašklebil: „Ty mrško, teď seš zase ta pravá nefalšovaná Denís, je vidět že seš furt dobrej businessman, ale - OK platí! Dva milióny a zejtra letíme!“

Denisa se obrátila na Viktora: „Drahý, že mne pustíš na ty dva dny, viď?“

Viktorova poker-face neprozradila co si myslí: „Samozřejmě, drahá!“

„Ale ten šek na dva miliony chci předem, teď hned“, řekla Denisa, „a zítra ráno půjdeme do banky zjistit zda je krytý. Ne, že bych tě podezírala z podvodu, ale jistota je jistota.“ Bělík klidně souhlasil, byl spokojen, věděl, že dosáhl svého cíle.

Druhý den dopoledne zavolala Denisa Viktorovi do práce: „Je to OK, šek je krytý, rychle si sbal svršky, ve dvanáct ti podepíšu dovolenku na dva dny a v půl třetí poletíš s námi! Už jsem zajistila letenky. Uděláme si krásný prodloužený víkend v Athénách, tedy jen my dva. Bell to zatím netuší a určitě nadšenej nebude, ale k tomu papalášovi v roli jeho manželky s ním klidně půjdu a tím si budeme kvit! Teď už mi totiž nemůže nijak škodit, ty nahotinky mi vrátil a peníze jsem převedla do úschovy na konto mého právníka. A tobě, za tvoji pomoc, bez níž bych to sama nezvládla, nabízím, hádej kolik procent?“