Celý den hustě prší. A zrovna v neděli a právě, když nás čeká ještě jeden volný den.

„To není fér,“ říkám si, když už beznadějně poněkolikáté odhrnuji záclonu. Bohužel, už je to tak. Letošní 28.říjen se definitivně rozloučil s „babím létem“

a nenávratně nastolil chladné deštivé počasí.

Mokré listí zplihle visí na prokřehlých větvích. Zahrada plačtivě ztrácí barvy podzimu. Z trávy vykukuje pár zmáčených sedmikrásek, které bez ustání zkrápí tmavošedá obloha.

Do tepla domova se zlehka vkrádá depresivní nálada. Nedá se hrabat listí, nedá se ani rýt, ani sklízet poslední zbytky zeleniny z blátivých záhonů. Ani procházka s deštníkem v takovém počasí člověka nezláká.

Takový den se může třeba prospat....

Ale protože nám noc přidala hodinu spánku a nastartovala zimní čas, mám silné vnitřní nutkání, že bych měla létem nastřádanou energií stihnout ještě podzimní resty a nedodělky.

Ale nejde to! Počasí tlumí můj neklid a znatelně mně dává najevo, kdo je teď větším pánem.“

Den se táhne jako dobře vyzrálý zlatohnědý med. Hodina za hodinou se líně vleče střídavě na gauči u televize, mezi řádky časopisů, ale i u ledničky.

V podvečer konečně ustává déšť.....

Rozevírám okno a z naší stráně hledím do široké krajiny. Jihozápadní obloha je pokryta červánky, v některých místech propálených až doruda. Nezvyklá viditelnost odkrývá velký pruh rovinaté Hané, na obzoru lemované zvedajícími se kopci. Z obrysů našeho města začínají probleskovat první světla.

„Nebe nám hoří, bude pořádně foukat,“ zavolám do tepla kuchyně. Ještě jednou nasaji zvláštnost okamžiku, pečlivě utěsním okenici a jdu chystat večeři.

„Na noc předpovídají meteorologové vichřici“, varuje hlasatelka v televizi a utvrzuje moji předtuchu.

Za hodinku už slyším, jak se vítr prohání kolem oken. Jeho kvílení se stále stupňuje.

Ale vítr, nevítr, únava dělá své. Před půlnocí usínám---.Jenže ne nadlouho.

Vzbudí mě lomcování naší rovné plechové střechy. Bubnuje to, jakoby po ní „větrný mužík“ skákal svůj nejdivočejší tanec. Plech se vzdouvá a rachotí střídavě na všech rozích. Snad vítr zkouší najít nějaké slabé místo, nějakou skulinku, kudy by se protáhl a svou „ bohatýrskou silou“ ho pokořil a smetl na zem. Ale při vší úctě k neutuchající snaze a k mé spokojenosti se mu to nedaří. Střecha statečně odolává jeho choutkám.

„Přece jen jsme měli poctivé řemeslníky, když jsme dům před třiceti lety stavěli,“ probíhá mně hlavou a s tím hřejivým pocitem usínám.......

Z polospánku mě ale vytrhne jiný zvuk: „Je to policie, nebo houká sanitka?“

Zvuk se neustále pravidelně opakuje a přímo „vřeští“ do morbidního větrného monologu.

Konečně mně to zapálilo: poplašné zařízení v zaparkovaném autě. Tlak větru spustil imobilizér a ten teď důsledně vysílá varovný signál do zuřící vichřice.

Příšerný zvuk chvílemi slábne, ale pak jakoby vycházel ze silnice přímo pod oknem ložnice. Raději vstávám a snažím se jeho směr vystopovat. Konečně jasně slyším, že postižené auto parkuje ve vedlejší ulici. Najednou mě napadne:

„A co sousedův ořech? Je tak blízko plotu. Kdyby se vyvrátil a spadl nám na střechu...“

Běžím ke kuchyňskému oknu. Kmen stromu ale stojí rovně, majestátně. Kořeny hluboko zarostlými se pevně drží zčernalé země. Zato větve! Ty lomcují v kolotoči pohybů, sem tam některá podléhá větrnému náporu.

Uléhám vedle oddychujícího manžela a žasnu, jak se mu daří v takové „mele“ nerušeně zůstat za bránou snů, zatím co já trnu strachem a úzkostí. Žasnu a tiše závidím.

V uších mně začíná bubnovat: „To nevydržím, z toho houkání se asi zblázním.“

Křách! Řinčení skla najednou přehlušilo všechny ostatní zvuky. Posadím se na postel, tupě zírám do tmy a moje mozkové závity začínají pomalu zpracovávat nový podnět.

„Co je, to bylo někde blízko,“ zavrtí se konečně manžel v peřinách. Potom se vrháme střídavě k oknům, v každé místnosti. Ale skla jsou neporušena a po střepech nikde žádné památky. Potkáváme se v ložnici. Ještě chvíli mlčky pozorujeme dění venku a čekáme, z které strany se ozve lamentování nad právě vzniklou škodou.

Nic. Jen stále stejný hukot větru, stále stejně houkající auto.

Moje drahá polovička se už zase sune k posteli a jen tam mimochodem prohlásí: „To je divočina, dnes se všichni čerti žení!“

Zůstávám na tu hrůzu sama. V tom třesku a lomcování si začnu představovat, jak asi musí být člověku samotnému v takové slotě někde ve tmě, uprostřed hučícího lesa s praskajícími větvemi a šramotivými zvuky.

„Brr,“ v duchu otřepu husí kůži a přímo cítím úzkostné mrazení po celém těle.

„To hrubě funící chlap u vyhřátého pelíšku a vřeštící vozidlo na ulici je proti tomu úplná lahůdka.... Vždyť je mi vlastně dobře, co mně schází?“

S touto myšlenkou nakonec k ránu usínám.

Probouzí mě nezvyklý klid. Vítr se odstěhoval někam do vedlejších krajin a zlověstné houkání se také vytratilo.

Denní světlo pozvolna odhaluje noční práci nezvaného hosta. Procházím zahradou a překvapeně zírám na střepiny u skleníku. Vyvrácené dveře zbavil vítr jejich výplně a ještě dokázal zničit tabule skla v přední stěně.

„To je paráda, chystej si peníze, máme zase na co šetřit,“ volá na mě manžel docela vztekle z okna.

„Tak přece ta řinčivá rána patřila nám, větře,“ říkám si rozmrzele.

Rozhlídnu se po zahradě, jako kdybych hledala další zkázu. Prázdné stromy upoutají moji pozornost.

Kde je listí? Vítr ho oholil a nafoukal k betonovému žlabu u domu. Celá zahrada je vyčistěna, upravena, jako načesaná a umytá panenka. Při pohledu na ni dostávám radostnější náladu. Zapomínám na rozbitý skleník a nabírám směr k šustivé barevné hromadě. Stačí ji nabírat do koleček a odvážet. Plná energie ušlapávám hmotu vonící podzimem v plechové bedně na kompost.

„Větrný mužík si zničený skleník vlastně odpracoval,“ přemílám si, abych ospravedlnila nečekané finanční ztráty.

„Áále... do jara je daleko, teď se stejně nic pěstovat nebude.“

Zcela zklidněná si užívám docela příjemný podzimní den a večer jako každodenně usedám k televiznímu zpravodajství.

„Přes území naší republiky se přehnala vichřice o síle uragánu, která způsobila kalamitu desetiletí,“ oznamuje do kamery hlasatel. „Vítr převracel stromy, strhával střechy, ničil elektrické vedení, dokonce i zabíjel...“

Zase zpustošená krajina, zničená obydlí, nešťastní lidé.

Jakoby si nedávná povodňová katastrofa nevybrala dostatečnou daň lidského utrpení.

Lítostí mně vlhnou oči. Všechny ty okamžiky včerejší noci jsou najednou nicotné.

Díky Bohu, že tu nečekanou říjnovou smršť právě „u nás“ odnesl jen skleník.