Ve třídě houstlo napětí, burcované tichem špendlíkové hlavičky. Většina očí se vpíjela do rozevřeného sešitu nebo učebnice.

Ve vzduchu visela jako na „špagátě“ k prasknutí jediná otázka: „Kdo se stane posledním obětním beránkem před zvoněním?“

Gábina opatrně pohlédla na hodinky......

„Ještě deset minut a konečně bude přestávka,“stísněně hlesla a mrkla nenápadně k pomněnkovému modru stejně napjaté spolužačky, krčící se vedle ní v lavici.

„K tabuli půjde Pařízek,“ zvučným hlasem osvobodila rázem profesorka Holá všechny žáky, kteří ani trochu netoužili právě dnes sypat z rukávu znalosti literatury.

„No, paráda, Pařez,“ špitla Gábina přezdívku vyvolaného zachránce. Lepšího jsme si ani nemohli přát. Ten se určitě rozkecá až do zvonění,“ přemítala už v myšlenkách a pomalu zavřela sešit.

I většina ostatních už jen s uvolněním sledovala trochu chaotické pohyby nazrzlého čahouna, který zastavil svou typickou klátivou chůzi před tabulí.

„No tak, Pařízek, literatura v předhusitském období,“ udílel pokyny profesorský hlas.

A Pařízek se rozběhl jako flašinet. Byl už mimo prostor Gábinina vnímání.Do konce jeho monologu stačila napsat jednu zprávu na mobilu, prohodit pár slov s Nikolou a pak si bezmyšlenkovitě čmárala oblé tvary na papíře.

„Jdu za bráchou do 3.B. Zapomněla jsem dnes doma klíče, tak bude muset nacvakat svoje,“ houkla jí spolužačka do ucha sotva se rozdrnčel zvonek.

„A bereš si i svačinu? Zeptala se místo odpovědi Gábina.

„To tak, ještě by pochtíval, dost na tom, že doma zhltá všechno na co přijde.“

Obě dívky se nezřízeně hlasitě rozesmály, až nad nimi odcházející pedagožka údivem zakývala hlavou. Ale ony si toho ani nepovšimly.

Znají se teprve dva měsíce, ale hned první den si padly do oka. Kamarádky ze základky se rozprchly do jiných škol a Gábina ten den zůstala stát trochu nejistě a bezradně u dveří. Zářící, melírovaný ježek byl v brebentící třídě k nepřehlédnutí. Rozhlížel se po dvojicích, usedajících do lavic, až pohledem dorazil k ní. Mumraj nových cizích tváří se rázem rozplynul v slunečném teplu.

„ Já jsem Nikola, nechtěla bys se mnou sedět?“

Gábina s ulehčením přikývla a místo odpovědi k ní vyslala rozzářený úsměv. Svého kroku zatím ani jednou nelitovala. S Nikolou si rozumí. Je to prostě taková „Všudybylka Čiperka“. Se vším si ví rady, nic ji nevyvede z dobré nálady, které má zatím pořád dost na rozdávání.

S lehkostí gazel vyběhly schodiště, vyšperkované zdárnými pracemi spolužáků a prošpikované postavami veselých lidiček, spěchajících oběma směry. V chodbě druhého patra Nikola prudce zastavila a bystrým okem zapátrala do směru bratrovy třídy. Pak rázně namířila krok ke dvěma urostlým mladíkům, kteří se mezi sousty pobaveně, zřejmě něčemu „důležitému“ chichotali.

„ Máme štěstí, Gabčo, ani nemusíme dlouho hledat. Zase má „neodkladnou“ diskusi s kámošem u okna,“ řekla dost hlasitě, aby přehlušila obvyklý přestávkový povyk a halekání.

„Čau, Romane, jdu si pro klíče, zapomněla jsem si svoje doma na stole.“

„ No, nazdar. To je teda hustý. Naše princeznička se hodinu krášlí před zrcadlem a potom nechá doma málem i hlavu,“ začal ironicky špičkovat o něco menší z dlouhánů, opřených o parapetní desku.

„Tak jdeme, ty pískle, mám je ve třídě v batohu. Ale odpoledne atˇ jsi doma, nebudu někde stepovat před barákem,“ pokračovaly dál široká ústa v kulatém obličeji, který se tolik podobal Nikoly. Potom chytil důvěrně sestru za paži a hbitě ji táhl do dveří.

„Jak se vlastně jmenuje ta tvoje kamarádka?“ zaslechla Gábina ještě jeho zvědavou otázku, když najednou stála docela sama před tváří druhého „rytíře“.

Jeho postava se rázem odlepila od okna a vytvarovala se nelítostně blízko ní do černého trička a nejnovější značky riflí.

„ Já jsem Dan, Romanův kámoš,“ vyběhlo z nevšedně zaoblených úst a pravá dlaň se napřáhla k seznamovacímu doteku.

Možná až příliš tiše špitla své jméno, ale o to intenzivněji se zahleděla do hnědého sametu jeho očí. Po těle se jí rozlila vlna vzrušujícího chvění, která se vystupňovala dotykem jeho teplé, i když trochu drsné dlaně.

„Ty jsi také v prváku?,“zeptal se celkem zbytečně po delší tiché chvilce vzájemného objevování.

„Sedím s Nikolou v lavici,“ stačila krátce odpovědět a vrátit se opět do role spolužačky.

Byl nejvyšší čas. Nikola už jí rachotila klíči před očima. Potom houkla přes rameno ke klukům: „Tak čau, my frčíme, žaludek už nám stávkuje, utíká mu svačina.“

Přitom se zavlnila do figury břišního tance a žádostivý kukuč gejši vyslala k tomu hezčímu mladíkovi.

„Niki, ten Dan je prostě boží,“ sykla šeptem Gábina, šmátrající bezmyšlenkovitě v batohu. Připomíná mně svalovce z jedné reklamy na deodorant.

„Ále, ále, Gábinka se nám zamilovala,“ prskala kolem drobty namazaného chleba notně vyhládlá spolužačka.

„Ale pozor,“ pokračovala, aniž by přerušila posilování žaludku, „toho mám v merku i já.“

„Postavu má jako kdyby právě vyšel z „Fitka“ a oči jako dvě čokoládové pralinky,“ pokračovala zasněně Gábina, jakoby vůbec nevnímala kamarádčino varování.

Nepřítomně kousla do nažloutlého jablka a pak bez jediného slova pokračovala v dalším hodnocení svého nového objevu jen v představách. Ani si neuvědomila, jak přečkala poslední tři vyučovací hodiny. Sem tam něco prohodila s Nikolou, sem tam se něčemu zasmála, něco zapisovala do sešitu, ale stále ji sledovaly jiskřičky hnědých očí a rty, které by nejraději hned teď políbila.

Doma to bylo skoro stejné. Vlastně jen seděla nebo ležela v pokojíčku, učení rozložené před sebou. Jejím myšlenkám i představám kralovala jen Danova silueta.

„Gábino, proč jsi nevyžehlila prádlo?“ ozval se mámin hlas, sotva dorazila z práce s přeplněnou nákupní taškou.

„Doufám, že jsi aspoň naučená. Pojď mně pomáhat s nádobím,“ rázně zavelela v kuchyni.

„Co bylo ve škole,“ vyslala obligátní otázku k šourající se dceři.

„Nic, dobrý,“ dostala téměř denně opakující se odpověď.

Než ji stačila vstřebat, ozvalo se třísknutí a po zemi se rozprskly střepy talíře.

„Gabčo, na co myslíš, dávej pozor,“ vykřikla matka a hnala se po smetáku.

„Víš co, běž se raději učit, máš asi dnes špatný den,“ vyprovodila rázně dceru do ticha snění.

„Jó, špatný, kdybys mámo věděla, jak byl krásný a koho jsem v něm potkala,“ usmívala se

v myšlenkách na otáčecí židli u psacího stolu. A snila si v nich až do dalšího rána..........

„Ty máš ale štístko,“ vítala ji Nikola s trochu závistivým hlasem v šatně. Evidentně netrpělivě čekala až konečně dorazí.

„Máš dnes čekat Dana ve dvě hodiny před školou. Vzkazuje ti to po Romanovi a já jsem váš „poslíček lásky“,“ ušklíbnul se škodolibě kamarádčin obličej.

„Kecáš, fakt,“ vpila se do modra jejich očí.

„To je super, já se snad zblázním,“ dávala najevo své vzrušení Gábina a vlepila „líbanec“ na buclatou tvář spolužačky.

„No počkej,“ odrazila Nikola její příval radosti, „ty jsi mě pěkně převezla, já si na něj brousím zuby už delší dobu a ty, sotva ho jednou uvidíš, vyfoukneš mně ho před nosem.“

„No, ale budiž ti to přáno, třeba ti ho ještě přeberu,“ dodala s nadhledem smířlivé sokyně.

Jejich debatu nelítostně přerušilo zvonění. Rychle se rozběhly ke třídě a právě, když usedaly do lavice vplul do místnosti přísný profesor Konečný s knihou matematiky pod paží.

Gábina je jako na trní. Školní vrata už vychrlila většinu studentů znatelně dávajících najevo radost z konce vyučování.

„Snad jsem ho nepřehlédla v té mačkanici,“ strachuje se zamilovaný diblík, postávající na chodníku před školou. Neměla stání, chvatně se rozloučila se svou nejlepší kamarádkou a už tu nějakou dobu vartuje jako na čekané.

Konečně zahlédla černou kštici, jak se loučí s Romanem a pomalu se blíží k ní.

„Ahoj, Gábi, vidím, že vzkaz poslíček vyřídil správně,“ začal bez ostychu.

Usmála se a beze slova kývla. Srdíčko se jí tetelilo blahem, ale hrdlo měla sevřené vzrušením i trémou a nedokázala z něj v tu chvíli vymámit jediné slovo.

Mlčky se přidala k jeho kroku. Míjeli hloučky spolužáků, kteří po nich zvědavě pokukovali

a někteří s úsměvem „my víme své“ schválně nahlas zdravili.

„Líbíš se mně, jsi prostě můj typ. Chtěla bys se mnou chodit?“ navázal Dan, když se zbavili dotěrných pohledů i některých nepříjemných poznámek.

Zastavila se, otočila k němu zrůžovělý obličej a konečně uvolnila ztuhlé hlasivky: „Jsi pěkný kluk, docela podle mých představ. Ráda to s tebou zkusím.“

Sama nad sebou žasla. Mluvila, jakoby měla už několik vztahů za sebou a přitom na základce platonicky milovala jen Olina, který se teď někde učí opravovat auta.

Dan k ní pronikl sametovým pohledem a širokým úsměvem, plným bílých zubů. Našel si její dlaň a jemně ji přitiskl. Pak ji vedl do tiché uličky s několika prázdnými lavičkami. Jen sem tam nějaká babička s dědečkem si tu užívali posledního sluníčka.

„Dnes dost pospíchám, nemůžu být s tebou dlouho,“ rozmluvil se, když usedli vedle sebe.

„Mám trénink, hraji totiž fotbal a v neděli máme zápas. Tak si nemůžu dovolit zahálet. Ale zítra mám volno. Mohli bychom si vyrazit do Michalova.

„Souhlas, mám ráda ten park. Když je barevnej podzim, je tam krásně. Určitě pokvetou ještě některé vzácné keře,“ navodila romantickou strunu plánovaného rande.

„A co zrovna děláš, když nejsi v parku a nebo si nelámeš hlavu učením?“ sondoval dál její soukromí.

„Předtím jsem cvičila trochu gymnastiku, ale teď jsme se s Nikolou domluvily, že si zvedneme sebevědomí v kurzu břišního tance. Sem tam sedím u počítače, sem tam něco pomůžu mámě a někdy hlídám staršímu bráchovi jejich malého raracha.“

„Dobrý, ten tanec ti schvaluji, to budeš mít pas jako proutek,“ prohlásil pobaveně.

Pak se široce rozložil na opěradle lavičky. Něžně erotickým pohledem hladil křivky její postavy.

„Gábi, dáš mně číslo svého mobilu? Večer ti pošlu sms, abys věděla v kolik se zítra sejdeme.“

Začala mumlat čísla jedno přes druhé. Co se stalo? Najednou se jí všechna nějak popletla. Chvatně začala prohledávat kapsy a přihrádky v batohu, aby mu je nadiktovala přímo z přístroje.

Uličnicky pozoroval její trochu zmatené pohyby .............: „Nepruď, v klidu, já počkám, dám si potom jeden tréninkový běh k tělocvičně,“ uklidňoval svou novou lásku s připraveným displayem.

Konečně třímala nezbytnou pomůcku rychlých kontaktů dnešní mládeže se svým zobrazeným číslem. Dan jej hbitými prsty vyťukával ke jménu: Gábulka.

„To je zvláštní, tak ji ještě nikdo neoslovil. Snad jen máma, když byla malá, ale to už si ani nepamatuje,“ přemítala a bezděčně se naklonila k jeho tělu, aby zkontrolovala, zda něco opět nespletla. Mimoděk se dotkla jeho paže, stehna i černých vlasů. Celým tělem jí projel příval energie, prosáknutý mužstvím, které ji čím dál více přitahovalo.

„Ale teď už opravdu musím.........Uvidíme se zítra,“ zamával jí sametovým pohledem

a rychle se rozběhl k postranní ulici.

Stála bez jediného hnutí a snažila se zakrýt rozpaky z prvního, příliš krátkého setkání. Najisto počítala s tím, že ji její krasavec doprovodí alespoň blíže k domovu. Cesta na předměstí je dlouhá. Bude muset zdolat nevlídný podchod pod železničním nadjezdem.Vždycky v tom místě má nepříjemný stísněný pocit. Snaží se mít ten tajemný úsek co nejrychleji za sebou.

Bohužel, nedá se nic dělat---------. Autobusy, které zastavují v jejich ulici už dávno odjely se známými spolužáky. Další spoj jede až za hodinu a na ten nemá každopádně chuť čekat. Navíc sluníčko uteklo někam za mraky. Začalo drobně mrholit, podzimní déšť oznamoval nezvratnou změnu počasí.

Srovnala batoh na zádech, své dlouhé vlasy vsoukala do kapuce mikiny a rázně se vydala mezi cizí deštníky.

„Dan mně ani neřekl, jestli bydlí v našem městě, nebo dojíždí z okolí,“ mudrovala si vyčítavě v myšlenkách, když míjela poslední panelákový blok. Ale pak se jí vynořila před očima jeho tvář ------ zálibně se usmála a přestala litovat, že se domů trmácí po svých a ještě za mokra.

Najednou spatřila v dálce blížící se viadukt. Poloprázdnou silnici lemovaly dva chodníky po obou stranách. Na jejich koncích čněly do krajiny dva nevlídné černé otvory podjezdu.

Zvolnila krok a ustrašeně se rozhlédla kolem..............

„Kde jsou všichni ti lidé?“ Neviděla jedinou živou bytost v okolí. Jen sílící déšť jí notně skrápěl řasy. Zvlhlá látka ji začala chladit na ramenech, na zádech i na stehnech.

Pocit úzkosti se stupňoval. Jako by ji někdo sledoval očima, jako by někdo stál za ní.

Rychle se otočila-------zkoprněla a úlekem ji bodlo až u srdce. Od sídliště se k ní rychle přibližovala postava muže v tmavém oblečení, nezřetelných rysů.

„Co teď?“ přemýšlela se zlou předtuchou. Do liduprázdného podchodu se jí moc nechtělo, ale otočit se a jít vstříc neznámému cizinci, to si už netroufala vůbec.

„Copak tady, skoro v pravé poledne, nikdo jiný nepůjde a nebo ani neprojede auto? Proč nevidí žádné mávající lidi z vlaku, který nad podjezdem projíždí každou chvíli na Ostravu?“ hučelo jí v uších.

Kroky za ní byly čím dál čitelnější, napětí v jejím těle stoupalo......

V poslední vteřině strachu ji napadla myšlenka: „Třeba se mně podaří tu tmavou díru proběhnout a narazím na někoho známého.“

Rozběhla se těsně kolem zábradlí vstříc betonovým sloupům, které statečné podpíraly vícekolejnou trať. Toužebně zírala na protější stranu chodníku, protože před ní, byla stále stejná prázdnota. Moc si přála tam vyčarovat alespoň jednoho náhodného chodce.

Ale najednou už cítila za sebou rychlý dech, někdo ji chytil za rukáv a druhou rukou jí začal chlípně ohmatávat mokrá ňadra............

Silně vykřikla. Jako omráčená zlým snem zůstala vpasována do mokrého asfaltu.

„Co řveš, ty krávo blbá...,“ zaslechla hrubý, ochraptělý hlas, který začal rychle ubíhat dál do tmy podchodu.

V tom si všimla, že právě v té chvíli projelo kolem červené auto, stíhané dvěma promoklými cyklisty a na druhé straně vyšel z podchodu mladý pár s dítětem, které si pyšně neslo strakatý deštník nad hlavou.

Ještě chvíli stála jako omámená v chladném, třesoucím se těle. Přitom s velkým povděkem hladila očima nic netušící lidičky, kteří ji zbavili dotěrného individua a možná ji i zachránili.

Pak si dodala odvahy . Zvolna přešla k procházející rodince a během vyplašené srny zdolala podchod, ve kterém se skoro na poslední chvíli objevili její osvoboditelé........

Zpomalila až u prvního domku známé ulice. Konečně odemkla domovní dveře, vběhla do svého pokojíčku a hlasitě se rozplakala. Automaticky vytáhla mobil a nepřítomně na něj zírala. Možná čekala od toho neživého tvora pár slov útěchy. Ale on mlčel......

„Proč neslyší mámin ustaraný hlas, ani tátův medvědí baryton? Kam se podělo veselé štěbetání kamarádek?“ -----------

Danova tvář i postava byla v tu chvíli odporným zážitkem vymazána z jejich myšlenek. Zapadla někde hluboko do podvědomí...........

Před očima Gábině naskakoval stále stejný obraz-------tmavá díra podchodu páchnoucí ruka vetřelce, jeho zrychlený dech, připomínající pivní sud a velká bezmocnost výkřiku jejího ega. Do uší jí bubnoval stále ten ochraptělý hlas: „ Co řveš, ty krávo blbá........