,,Kůň není zlej sám od sebe, to z něj dělaj lidi. Může bejt divokej a zkoušet na tebe, co si může dovolit a ty mu musíš ukázat, že se ho nebojíš. Ale to mu nedokážeš tím, že na něj vezmeš bič. Jezdci často berou do ruky bič ze strachu a mlátí koně zbytečně, jenom proto, že se ho bojí a nepochopili jeho końskou duši . Musíš mu vymezit hranice, kůń z tebe musí mít respekt, ale taky musí mít k tobě důvěru,“ říkával často můj táta, když vyprávěl o koních. Jako příklad uváděl jezdce Pecháčka, který na závodech vedl bujného hřebce na lonži a ten kolem něj stavěl jednu svíčku za druhou. Pecháček se jen s úsměvem díval, jak jeho kůň předvádí své hřebčí ego. Hřebec chce před ostatními hřebci ukázat svou sílu a tu dokazuje i tím, že se staví na zadní. Pecháček, tak dokazoval respekt i důvěru jezdce v koně a koně v jezdce.

Slova táty potvrzoval i případ Satana. Satan byl roční bujný hřebec a navíc takový trdlo, který si zamotalo nohy i ve výběhu a fláklo sebou. Na jedné straně se mu všichni smáli, ale na druhé straně se někteří báli jeho bujného temperamentu. Když ho dostala na starost Marcela, všichni se jí posmívali, jakého má nezvladatelného a přitom pitomého koně. Ovšem brzy jim úsměv na rtech začal tuhnout a měnit se výraz úžasu. Marcela svým pochopením pro koňskou duši udělala z bujného hřebce Satana, mírumilovného beránka Satánka, kterému bez problému podlézala i mezi zadníma nohama. Nevím, jak to dokázala. Možná tím, že mu podstrojovala. Nosila mu každý den kilo, tenkrát vzácných jablek, Jonatánů. V každém případě si získala Satanovo oddané srdce a ten nemotora, začal i v tréninku předvádět skoky, že ostatní jen zírali.

Janík byl sice vykastrovaný, ale jako správný anglický plnokrevník nezapřel svůj původní temperament, díky němuž si získal u jezdců a ošetřovatelů respekt. Jenomže ne všichni měli cit pro temperamentního koně a tak se ho někteří báli a ze strachu na něj brali bič. Janík měl proto nedůvěru k lidem, což se u něj projevovalo určitými zlozvyky. Občas někoho štípnul, nebo se po něm ohnal kopytem. A tak zatímco na závodech díky svému temperamentu sbíral jako vynikající skokan vavříny v těch nejobtížnějších parkurech, od lidí sbíral za svůj temperament často zbytečné rány bičem.

Na tátova slova jsem si vzpomněla, když Ivana, která ho čistila, stála mezi dveřmi boxu a mlátila Janíka přivázaného u žlabu bičem za to, že se po ní ohnal nohou. Janík nemohl nikam uhnout, tak jen zoufale podupával na místě a z očí mu sršely blesky. Na jeho zadek dopadaly další zbytečné rány, které v něm utvrzovaly nedůvěru k lidem. Bylo mi ho líto, tak jsem raději odešla ze stáje.

Já měla ke koním vztah mazlící a čistící. Jezdecké schopnosti ani pochopení pro koňskou duši jsem po tátovi nezdědila, a tak jsem jen chodila čistit ty hodné koně, anebo se s nimi mazlit. Norina - zasloužilá matka to byl můj kůň. Občas mě vyhnaly z boxu její nezvedné dětičky, když mě při jejím čistění okusovaly, nebo se přede mnou stavěly na zadní, protože si chtěly hrát. Já však pro jejich hříběcí hru neměla pochopení, a tak jsem raději prchala z boxu.

Na Janíkovu nedůvěru k lidem jsem paradoxně nejvíc doplatila já, která jsem se mu vyhýbala obloukem. Jednou jsem se náhodou dívala na trénink, který vedl zasloužilý trenér a mistr sportu major Dobeš. Bylo chřipkové období, a tak bylo málo jezdců, proto museli zbylí jezdci jednoho koně odjezdit a jít pro druhého. A v nouzi napadla majora Dobeše šílená myšlenka. Všiml si mě, a protože kdysi učil jezdit i tátu, mylně se domníval, že jsem po svém otci přeci jen zdědila nějaký ten jezdecký talent. A tak řekl Petrovi, který Janíka po tréninku už jen krokoval (aby ho neodvedl do stáje uříceného): “Posaď na Janíka tu malou, ona ho vykrokuje a ty si dojdi pro Mospu. Já nevěřila svým uším, myslela jsem, že si major Dobeš dělá legraci. Tohle přeci nemůže myslet vážně, říkala jsem si v duchu. Jenomže než jsem se stačila vzpamatovat, už stál u mě Petr i s Janíkem a říkal:“Tak šup nahoru.“ Byla jsem v takovém šoku, že jsem ani nestačila vykřiknout:“ Néééééééééé já néééééé!“ Dodnes nechápu, proč jsem rovnou nezdrhla a místo toho si stoupla k Janíkovi a pokrčila nohu, aby mě mohl Petr vyhodit do sedla. Přitom jsem se celá klepala a žaludek měla v až krku. Snad jsem si nedovolila odporovat z respektu k majoru Dobešovi, protože on byl v naší rodině ústy tatínka prezentován jako jezdecký bůh, tak jsem si myslela, že ví, co činí. Když jsem přistála v sedle, zjistila jsem, že mám dlouhé třmeny, protože Petr byl o hodně vyšší než já. Jenomže Petr už pospíchal do stáje pro Mospu a řekl, že to nevadí, že stejně budu jezdit jen v kroku. Tak jsem celá roztřesená mírně Janíka pobídla a začali jsme krokovat po okruhu jízdárny. Pomalu jsem se uklidňovala, protože Janík chodil v klidu, jakoby by chápal koho má v sedle. Když jsem si myslela, že můj husarský kousek dobře dopadne, přišlo to, co přijít muselo.

Mezi jezdci byl totiž i sváteční jezdec, který si přišel zajezdit. A samozřejmě nejen, že neuměl jezdit, ale navíc na rozdíl od ostatních neměl ani tušení, kdo na Janíkovi sedí. Zatímco ostatní jezdci dávali pozor, aby mě nijak neohrozili, protože věděli, že sedím na Janíkovi spíš jako dekorace, on zaujat sám sebou, najel Janíkovi přímo na zadek. Což Janíka naštvalo a nacválal. Kdyby na něm seděl místo mé dekorace jezdec, tak by situaci bez problémů zvládl. Jenomže já, která nikdy na koni necválala, protože v jízdě na koni díky svému jezdeckému netalentu jsem se propracovala pouze do fáze klusu a vysedávaní, jsem samozřejmě situaci nezvládla.

Když Janík nacválal, dlouhé třmeny mi spadly z nohou a já začala nahoře lítat jako mávátko. Ve zmatku jsem nezatáhla ani za uzdu, abych ho zastavila, takže jsem byla v moci Janíka. Ten vyběhl z kruhové jízdárny před stáje a tam jsem se poroučela k zemi.

Ihned jsem se zvedla a chtěla se uklidit do bezpečné vzdálenosti od Janíka, ale k mému překvapení jsem zjistila, že ho stále držím za uzdu. Pár vteřin jsme stáli a koukali na sebe. Zatímco z mých očí sršela hrůza, z Janíkových blesky a k tomu ještě zlostně odfrkával. Já jsem ho v panické hrůze už už chtěla pustit, ale zároveň jsem se bála, aby někam neutekl a nezpůsobil další malér. Naštěstí kde se vzal tu se vzal zachránce - táta. Chytil Janíka za uzdu a rozčileně se zeptal:“ Kdo tě na něj posadil? „Major,“ pípla jsem. Rozhodnutí majora Dobeše si tatínek neodvolil kritizovat, a tak se vyhoupl do sedla a vysvětlil Janíkovi jezdeckými pokyny a bez biče, kdo je tady pánem. Janík ihned pochopil, že s tátou nebude žádná legrace, jako byla se mnou, a tak poslušně naklusal zpět na jízdárnu, přestože původně mířil do stáje.

Janíkovo vzbouření jsem odnesla naraženým loktem, tím však jeho “pomsta“ lidem na mě nebyla dokonána. Druhý den jsem šla do stáje. Dana čistila Hurikána, právě toho koně s nímž najel sváteční jezdec Janíkovi na zadek. Janík stál v klidu v boxu a hubu měl opřenu v mezeře mezi příčkami boxu. Já se k němu naklonila a začala mu dobromyslným tónem domlouvat: „Janíku ty lumpe, tys mě včera shodil, že se nestydíš.“ Janík stál jako beránek a tvářil se mírumilovně, jako by si uvědomoval, že zrovna mně tohle dělat neměl. A já naivka se nechala ukolíbat jeho mírumilovnou přetvářkou a dala průchod svým citům: Ovládl mě můj mazlící vztah ke koním a přiblížila jsem svou pusu k jeho. Než jsem mu stačila dát pusu, Janík prudce trhl hlavou a já ucítila, bolest na spodním rtu. Rychle jsem ucukla: Ze rtu mi tekla krev a cítila jsem, že ho mám nějak zdeformovaný. „Duano fon mě koufs,“ řekla jsem šišlavě. „Nic si z toho nedělej, mě taky několikrát kous,“ odpověděla s klidem Dana a dál čistila Hurikána. „Aue mě teše, kreff,“ řekla jsem rozčileně.“ Dana vylezla z boxu podívala se na mě a vykřikla: „Ježísmarjá, tobě teče krev!“ a běžela pro tátu.

Odcházela jsem z chirurgie se šesti stehy a s uchlácholením pana doktora, že mohu být ráda, že mi ukousl jen kousíček rtu, že mi mohl ukousnout i celý ret.

Už přes třicet let mám na rtu vzpomínku na Janíka a poučení, že nedůvěru k lidem, kterou ve zvířeti vypěstovali sami lidé, se nevyplácí podceňovat. Lidé by se měli chovat ke zvířatům tak ,jak chtějí, aby se oni chovali k nim. A tak jako já doplatila na svou důvěřivost v mírumilovný Janíkův výraz,, doplatil on na lidskou neznalost koňské duše a lidský strach. Snad aspoň v koňském nebi má věčně zelenou pastvu.