„Jsem tady,“ zdraví mě žluté veselé sluníčko na vchodových dveřích dětřichovské základní školy. Vítá mě pokaždé, když zaparkuji na protější straně u obchodu a chystám se vyjít alejí prastarých lip až ke kostelíčku, kde odpočívají moji milí příbuzní.

Usmívá se ostře žlutou barvou a nedovolí mně hned tak odejít. Oči mně sklouznou z jeho paprsků do širokých oken levého přízemí. Hledám mladou usměvavou tvář naší první paní učitelky. Ale okenní tabulky jsou plné pestrobarevných podzimních dráčků. Určitě odešla do šatny a svým přívětivým hlasem nás pobízí: „Pojďte moje poupátka, už bude zvonit.“

To bylo krásných obrázků, které nám dokázala vykouzlit na tabuli mezi písmenky! Třída byla její zásluhou vždycky krásně vyzdobená, útulná a čistá – jako ze škatulky.

Vedle tabule stál stojan s loutkami a rekvizitami. Paní učitelka často používala těch malých dřevěných kamarádů, aby upoutala naši zatím ještě roztěkanou pozornost a nenásilně nás zasvětila do tajů poznání.

Kašpárek v její útlé ruce odměňoval snaživé žáčky jedničkou a ty méně úspěšné povzbuzoval veselými říkankami. Například: „Franto, Franto, Frantíku, é ti spadlo pod linku.“

Nejvíc jsme se těšili na pohádkové středy. To vždycky pohádky z naší čítanky opravdu ožívaly. My, malí žáčci, jsme se stávali herci a stupínek před tabulí se proměnil v divadelní podium. Vrcholem našeho blaha bylo, když nám paní učitelka dovolila, abychom s ní hráli pro své spolužáky s dřevěnými loutkami. Ty dny jsme nevnímali konec vyučování a i ti nejdivočejší, kteří brali šatnu s posledním zvoněním útokem, seděli dál v lavicích s otevřenou pusou a čekali, jestli pohybliví panáčci začnou novou hru.

Paní učitelka to s námi ale neměla vůbec jednoduché. Zvlášť, když se na podzim roku 1955 objevila na škole infekční žloutenka a pár prvňáčků mělo po zameškaných hodinách co dohánět. Ona se však obrnila obdivuhodnou trpělivostí. Pro každého z nás si našla čas, pěkné slovo, pohlazení porozumění.

Na konci pololetí jsem obrátila své vysvědčení s velkou jedničkou a pod kulatým razítkem jsem si přečetla:“ Blanka Šuláková.“ Tak se jmenovala ta dobrá víla, která provázela naše první krůčky za poznáním v malé vesničce pod Slunečnou. Škoda, že musela naši školu brzy opustit a vydat se na svou další učitelskou „štaci“ – snad do Rýmařova a nebo do jiné vísky v pohraničí.

Zhluboka si oddechnu, opřu se o auto a můj zrak pomalu šplhá k oknům v patře.... Tam, nás druháčky, čekala nová paní učitelka. Ale také o rok starší spolužáci – „třeťáci“. Škola v Dětřichově nad Bytřicí byla jen trojtřídní.

Tabule v patře už neměla tolik obrázků a paní učitelka Chrásková přistupovala k výuce mnohem vážněji a i přísněji. Pohádkové středy se někam ztratily a vzpomínky se zúžili na snahu o úhledné písmo a naši zvídavost. „Co se to učí starší spolužáci v řadě u dveří?“

Zato pan učitel Klásek se určitě vryl do paměti nejen všem žákům, ale i rodičům. To bylo překvapení a kouzlo pro všechny druháky a třeťáky, když vytáhl hned první hodinu své husličky a zahrál dvojhlasně několik lidových písniček.

Troufám si tvrdit, že všichni školáci slyšeli živě hrát tento hudební nástroj poprvé v životě a všem také jeho tóny učarovaly.

A pan učitel vyzkoušel hned i naše hlásky. Nejvíc se mu zalíbil čistý soprán Marušky Šafaříkové. Jeho housle začaly vyluzovat melodii písně“Andulko Šafářová“ a společně s Maruščiným zpěvem nám připravily přímo koncertní číslo.

„Maruško, budeš zpívat sólo na besídce, máš pěkný hlas a umíš spoustu písniček, „slyším v duchu nadšený hlas učitele Kláska.

„Vy ostatní budete zpívat nějaké písně společně,“ potěšil i nás, políbené jen letmo hudební múzou.

Potom vyslovil překvapivou otázku:“Chtěl by někdo umět hrát na housle?“ Okamžitě se zvedl les rukou. A tak si pan učitel začal vybírat, protože jak známo, na housle může hrát jen ten, kdo má hudební sluch.

Druhý den si pozval rodiče vybraných dětí. Dokázal i je nadchnout a na chvíli vytrhnout od problémů nastávající kolektivizace na venkově, a dovést k zamyšlení, zda by nebylo vhodné, dát svému dítěti hudební vzdělání. Slíbil jim, že s dětmi připraví několik hudebních vystoupení a že s nimi dokonce připraví divadelní představení.

Učitelova aktivita rozhýbala stojaté vody zájmů občanů o školu a kulturní dění v obci. Rodiče vzájemně probírali první úspěchy dětí ve hře na housle, těšila je snaha svých ratolestí na veřejných vystoupeních, chválili učitele za vztah k hudbě, dětem i k životu ve vesnici.

A my, děti, jsme měli radost z každé písničky s housličkami při vyučování, i z každé hodiny odpoledne, kdy jsme statečně smyčcem vyluzovaly první tóny pod odborným vedením oblíbeného pedagoga.

Bohužel – k naší dětské lítosti a velkým starostem rodičů byl pan učitel Klásek někam přeložen. Ti žáci, kteří chtěli dál pokračovat ve svém hudebním vzděláním, museli za ním jezdit až do vzdáleného Bruntálu.

„Měla bych konečně vyrazit,“přemítám tiše v mysli. V ruce třímám kytici chryzantén a v kapse tisknu svíčku se zápalkami. Začnu vnímat lidi u obchodu. Zvědavě po mně pokukují. Že by mě někdo po těch letech poznal? Zahledím se do jejich tváří.--- ale zdají se mně cizí....

Chci konečně rozhýbat tělo k chůzi. Nějak to nejde ještě ve vzpomínkách něco chybí!

Oči už ulpěly na oknech, přímo nad hlavním vchodem školy.

„Jmenuji se Miroslav Zajíček, jsem váš nový ředitel a budu učit vás --- čtvrťáky a páťáky,“ slyším zvučný hlas už zase v podvědomí. Urostlý, energický muž stojí před řadou vykulených dětí a neuvěřitelně rychle a zajímavě všechno organizuje.

„Čtvrťáci doplňte si cvičení z učebnice a my, páťáci, jdeme na rozbor slovní.“

„No tak Honzo urči už konečně slovo „včera“. To, to trvá. Kdo mu pomůže?“ „Čtvrťáci „ obrací zrak k naší řadě, „ví to někdo z vás?“

Rychle se přihlásím:“Prosím, přísloví.“

„No vidíš, přines si žákovskou knížku, máš jedničku.“

„Kdo vypočítá nejrychleji tento příklad z učebnice, přijde mně výsledek pošeptat. Prvních pět dostane jedničku,“nabuzuje nás v hodině matematiky. Atmosféra ve třídě houstne. Je skoro slyšet, jak malé mozky pracují.

Všichni si chtějí vyzkoušet přiblížit se k učitelovu uchu, být v jeho blízkosti a nasát tu nezměrnou energii, která vyzařuje ze všech jeho gest, z celého jeho těla a která se bez našeho vědomí přenáší i na nás.

Řada před tabulí nabývá na rozměru.

„Dost,“ zavelí po chvíli ředitel. Těm, co příklad ještě nevypočítali, se to jistě příště podaří,“neopomene povzbudit opozdilce. Každou vyučovací hodinu, dá se říci i minutu, máme pestrou a zajímavou. Stále něco řešíme, tvoříme, vypracováváme ---prostě nezahálíme.

„Páťáci, budete malovat zátiší s ovocem a my, miláčkové,“ hovoří k naší řadě,“ si napíšeme diktát. Kdo jej zvládne bez jediné chyby, může zítra sbírat a rozdávat sešity s úkoly.“

Kdybych aspoň byla nejlepší a mohla úhledně rovnat sešity na okraj stolu pana ředitele,“slyším jako dnes své tajné myšlenky a doslova cítím intenzitu své dětské touhy.

„Ale, co když se spletu a vyhraje Alena, Vlasta a nebo dokonce Dana? Drmolím si šeptem. Musím pečlivě kontrolovat každé písmenko, každou čárku !“

Několikrát byla má soustředěnost odměněna, ale mnohdy byly mé spolužačky úspěšnější. I s prohrou jsme se museli všichni naučit vyrovnat.

Pan ředitel Zajíček měl ale povzbuzení i pro méně nadané děti.Dokázal pochválit například jejich manuální zručnost a pracovitost. Pověřoval je úkoly na školní zahradě, jejíž produkty pomáhaly zpestřovat jídelníček žákům školy. Chystání a uklízení pomůcek ze školního kabinetu byla další činnost z jeho zásobníku pedagogických zkušeností, kterou se snažil zaměstnat a zabavit zvlášť neposedné děti.

Možná se metody ředitele Zajíčka mohou zdát dnešním odborníkům a pedagogům nevhodné, ale v mé paměti navždy zůstane učitelem s velkým U. Člověkem, kterého jsme respektovali a zároveň milovali a s kterým jsme se nikdy nenudili.

Škoda--- poslední ročník v Trojtřídní národní škole v Dětřichově nad Bystřicí jsem již nedokončila. Rodiče se rozhodli odstěhovat do velkého města. Tam mě čekala velká anonymní škola, 35 neznámých spolužáků a učitel, který během vyučovací hodiny sotva stačil projít třídu, vysvětlit novou látku a vyzkoušet pár žáků.................

Sluníčko na vchodových dveřích školy mně hází poslední pozdrav na rozloučenou .

„Ještě jsem tady a ještě se mohu smát na všechny ty malé i velké v naší vesnici.“

Otáčím se, odcházím a říkám si:“ Kdybych tě tu příště nenašla, moc by mě to mrzelo – tak se drž!......