Nikdy jsem nebyla příliš ten typ, co "jde do všeho", i když jsem ráda poznávala nové věci (ale bezpečně z dálky)...

Od 15 let jsem se snažila, především kvůli své plnější postavě, cvičit nebo se alespoň nějak hýbat. Po čase mě však každá aktivita sportovního charakteru přestala bavit.

Nenávidím veškerá cvičení, kde musíte počítat -- tím pádem to u mě všechna cvičení prohrály. Aerobic především díky prostředí, ze kterého nečišela zábava a radost -- všichni prostě pracují na své postavě a radost nikde. Kalanetika mě zase odradila tím faktem, že bych měla všechny pohyby dělat 50x. Je to děs, když máte nohu zvednout 50x jedním směrem, a když to uděláte, tak ji zvedáte 50x směrem o krapet jiným. Brrrrr.

Jediné, co mě bavilo, byly pravidelné návštěvy diskotéky s mojí kamarádkou Květou. Tam mi vadil jen ten kouř a společensky unavení muži. Ale to vše se dá ignorovat.

Před 3 lety mě jedna kamarádka řekla o kurzu orientálních, na který chodí a jestli bych to nechtěla také zkusit. Byla jsem dost nedůvěřivá. Orientální tance? Orient? Arabská kultura? Arabové? Ne, to nebyla moje parketa a nemyslela jsem, že bych ji chtěla nějak víc poznávat. Přeci jen, zapracovali předsudky a všechny ty zprávy hanící svět Orientu. Nepatřím však k lidem, kteří by odmítali vše dříve, než to zkusí.

Šla jsem se tedy alespoň podívat na jednu hodinu. A najednou koukám s pusou dokořán. Nevím, co přesně jsem čekala, ale rozhodně to nebylo to, co jsem objevila. Tělocvična plná dívek a žen od 15 do 55 let. Všechny se často smály, bavily. Samozřejmě, že lektorka, která je učila jednotlivé prvky, vypadala mnohem ladněji než dotyčné dívky a dámy, ale těm to zjevně vůbec nevadilo.

"Tak si zaplatíš kurz a uvidíš. Dyť o co jde...alespoň se budeš hýbat a třeba i zhubneš", řekla jsem si v duchu. Zaplatila jsem si kurz 1x týdně na půl roku a začala se učit. Po 3 měsících jsem se cítila skvěle. Měla jsem časté bolesti zad, které najednou jakoby úplně pominuly a záda mě bolela spíš ve chvíli, když jsem jeden týden vynechala.

Pro sebe jsem si nazvala tyto orientální tance, kterým se často říká břišní, břichotočem. Na hodiny jsem se oblékala jen do letní sukně, trička a cviček. Samozřejmě, že doma chtěli vidět co to dělám za tanečky a když jsem předvedla jen pár samotných prvků, je jasné, že jsem tolik neokouzlila, když jsem se ale za rok vytasila se sedmiminutovým výstupem (samozřejmě jsem si na něj koupila něco pěkného cinkavého), byla moje mamina natolik okouzlena, že chtěla hned zvát své kamarádky na vystoupení a poprvé měla za celou dobu v očích pohled, který postrádal onen nádech a lá "jseš tlustá, jseš nemotorná". To už bylo něco.

Břichotoč mě chytil. V létě jsme se ve skupině dohodly a jely v září do Chorvatska na týdenní kurz, kde se tančilo ráno a odpoledne vždy 1,5 hodiny. Na konci pobytu jsme vystoupily v hotelovém klubu.

Naprosto mě to uchvátilo. Víte, když si tančíte pro sebe je to fajn, ale když vidíte v očích diváků to okouzlení z ladného pohybu -- z vašeho ladného pohybu -- to zvedne sebevědomí.

Bohužel po roce a půl, a týdenním zájezdu do Španělska, k nám do kurzu přesunuli i kurz začátečnický a to mě rozladilo. Přeci jen, když se učíte rok a půl a přijdou k vám do hodiny ty, co se učí jen půl roku, je tam určitý rozdíl. Chtěla jsem se učit nové věci, ne jen opak to, co již umím (i když třeba ne dokonale). Navíc mi začalo vadit, že mohu tančit jen jednou týdně -- chtěla jsem víc.

Našla jsem si na internetu jinou školu --Akademie orientálních tanců AZIZA a začala chodit tam a vzala jsem to od podlahy. Chodila jsem na téměř všechny hodiny. Koupila jsem si penízkový šátek a sukni, kterou mám jen na břichotoč. Objevila jsem další rozměr břichotoče. Jedna věc je tančit jen v sukni a tričku, které nosíte i v létě ven, ale mít něco jen na břichotoč, udělat si radost a koupit si něco pěkného, třpitivého, cinkacího -- člověk má z tance hnedle větší radost.

Teď jsem se dokonce rozhodla udělat další krok směrem vzhůru, k břichotočivému Olympu. Budu břichotoč i učit. Wow!

A co mi břichotoč přinesl?

· Samozřejmě, že je mi mnohem líp fyzicky -- záda už mě nebolí, migrény, na které trpím, se hodně omezily a je mi prostě fajn. Věřím, že kdybych každý večer nejedla, když příteli připravuji večeři, jistě bych i zhubla (teď co tancuji častěji), ale když ono to tak voní -- no, alespoň jsem nepřibrala. Je fajn, že vás vaše fyzické schopnosti, ať jsou velké nebo malé, nevylučují, protože tohle může dělat každý.

· Břichotoč je jako balzám na moji psychiku, přeci jen starosti všechních dní dopadají i na mne, a právě díky břichotoči na ně mohu zapomenout alespoň na tu hoďku, kdy si jen tančím.

· Na hodinách břichotoče jsem našla i spoustu kamarádek, spoustu spřízněných duší, spoustu holek s stejným smyslem pro humor, prostě fajn partu (na to jsou nejlepší víkendové nebo týdenní pobyty), kde na vás nikdo nekouká přes prsty jen proto, že máte pár kilo navíc.

· Na diskotéce už taky jen nešlapu zelí a nutno přiznat, že i pánská část se tváří čím dál víc jako medvídek, který vidí hodně medu pohromadě.

· Chtěla bych blíž poznat arabskou kulturu, ne ji jen odsoudit, protože ji neznám a nechápu ji. Začínám uvažovat o studiu arabštiny (ale to hlavně proto, že ji studuje můj kamarád a tím pádem k ní mám blíž než, že bych si sama hledala kurz)... Uvidíme. Mám za sebou školení na lektorku a začínám jako asistentka přímo u Azizy.

Břichotoč je prostě zábava a jsem ráda, že jsem tehdy před 3 lety nezavřela oči před něčím novým a na tu první hodinu šla. Myslím, že mi břichotoč tuto moji odvahu hojně splatil a dává mi čím dál víc. Člověk je asi schopen vzít si z každé kultury něco, s čím se může ztotožnit.