Už jako dítěti mi bylo vštěpováno, že je slušné pozdravit. A na otázku „co když pozdravím někoho koho neznám“ jsem uslyšela že „ten pán, nebo paní se jistě neurazí“. Maminka ještě dodávala, že „slušnost je pozdravit a povinnost je odpovědět“. Takto jsem také vychovávala své děti a bylo vždy příjemné slyšet, že jsou dobře vychované.

Zamyšlená přicházím k hlavním dveřím domu a z myšlenek mě vytrhlo „dobrý den“, ale nikoho nevidím. Tak se to opakovalo ještě dvakrát, až můj pohled zamířil na balkon v patře, kde na stoličce stál malý Kájík a volal „dobrý den“.

V té chvíli jsem si vzpomněla, jak mladší syn pravidelně cestou ze školy potkával jednu paní z našeho domu. Ta ho dávala vždy ostatním za příklad, že pokaždé pozdraví , což se nedalo říci o všech spolubydlících. Její manžel ale jednou vyhuboval dětem a tak když dotyčnou paní syn opět potkal , tak ji pozdravil „Dobrý den, bába letí komínem“, ta jen zalapala po dechu.

Syn potom svůj pozdrav zdůvodňoval tím, že manžel té paní je zlý a tudíž musí být zlá i ona. Inu, slušnost je pozdravit a povinnost je odpovědět.