Předcházející díly najdete ZDE a ZDE

Milé dámy!

Do redakce dorazil příběh pro rubriku ŽIVOT ŽEN jako stvořený. Po přečtení všech čtyř kapitol, které zde uvedeme na pokračování /ať se máte na co těšit/, mi určitě rády dáte za pravdu.

Vaše Jarmila

Španělsko - moje láska

Druhý den jsme se stěhovali do jiného Hostalu, protože tento už byl obsazený a vydali se do Barcelonety, kde je pláž a tedy i hotely a jaly se shánět práci. Všude nás hezky přivítali a mile nám sdělili, ať jim dáme životopis, který jsme samosebou neměly, a že se nám ozvou. Takže opět překážka, no nevadí, na ty už jsme si pomalu začínaly zvykat. Vyhledaly jsme nejbližší locutorio, kde je internet, a pomocí slovníku si přeložily životopis do španělštiny, nakopírovaly a šly rozdávat po hotelích. Ještě že jsme měly alespoň španělské telefonní číslo, kam se nám dalo dovolat. V sedm nám Edine řekl, že bychom si měli odpočinout, takže nás vzal na večeři a zeptal se, zda chceme jít večer na diskotéku. Na Hostalu jsme ze sebe udělaly pěkné holky, alespoň v rámci možností, a vyrazily do víru nočního života. Nejprve jsme poseděli ve dvou barech, pak našli diskotéku Apollo. Jenže kamarádce se tam vůbec nelíbilo a chtěla jít pryč a to se zas nelíbilo Edinovi, jelikož vstup na jednoho stál 13 eur, a tak se ti dva pohádali a já se snažila uklidňovat oba. Edine byl naštvaný, vysvětloval mi, že zneužívá jeho pohostinnosti, a že to je sobecké a kdoví co ještě. No prostě hrozný večer. Vrátily jsme se do Hostalu a jediné, co jsem chtěla, bylo vše zaspat a už se nikdy neprobudit. Plakala jsem celou noc, protože jsem cítila, že jediná naše pomoc v nouzi se právě ztratila, byla jsem naštvaná na Martinu, které jsem to dávala za vinu, sama na sebe, že jsem v takové situaci, na Edina, že se takhle urazil, prostě na celý svět. Snažila jsem se vymyslet, co budeme dělat další den, kde budeme spát a jak tohle všechno dopadne.

Ráno nás Edine odvezl na Sants, dal si s námi kávu a rozloučil se s tím, že mi zavolá po víkendu, až se vrátí z Valencie, kam odjížděl. Celý den jsme běhaly a hledaly Hostal, jenže všechny byly obsazené, protože byla fiesta, a práci, a stále nic. Stanice Sants už byla jako náš záchytný bod, a tak jsme si v devět večer šly dát kávu s představou noci strávené někde v parku na lavičcce. Už jsem vůbec na nic neměla sílu a ztrácela i poslední zbytky naděje, že vše nakonec dobře dopadne. Když se opět stal další zázrak: Objednaly jsme si u pultu kávu a ta holčina, co nám ji připravovala, na nás něco spustila španělsky. Absolutně jsem neměla ponětí, co nám říká, a světe div se, ona najednou spustila slovensky, zda chceme mléko teplé nebo studené. Nevěřila jsem vlastním uším, ona vážně mluvila slovensky! Chtělo se mi najednou zase strašně plakat.

Za námi už se začala tvořit fronta, a tak jsme jí jen ve zkratce řekly, co nás potkalo, a ona nám řekla, ať na ni počkáme v jedenáct před stanicí, že nám pomůže. Dosedla jsem s kávou ke stolku a rozbrečela se. Vždyť my máme víc štěstí než rozumu, tam nahoře nás musí opatrovat nějaký anděl strážný, to toiž ani jinak není možné.

O jedenácté jsme stály venku a čekaly. Když vyšla Miriam, jak se jmenovala, znovu, a teď už v delší verzi, jsme jí vyprávěly, co nás až do této chvíle potkalo. Bylo vidět, že si není jistá, jestli nám má věřit, protože v dnešní době plné podvodníků a vůbec je těžké si někoho pustit přes práh, což nám také narovinu řekla. Přesto to riskla, a i když věděla, že jí tím způsobíme nemalé potíže, vzala nás k sobě do bytu. Trošičku jsme sice musely upravit naši historku, a to kvůli jejím spolubydlícím, takže nás od začátku vydávala za své dlouholeté kamarádky z cestování. V bytě bydleli tři Argentinci, kteří naštěstí neuměli slovo česky, takže nebylo tak těžké je oklamat. Nejlepší z nich byl Ariel, který byl hodně přátelský a komunikativní, takže se s ním dalo povídat lámanou angličtinou. Druhý byl Chermán - namyšlený, arogantní a protivný až hrůza, a nakonec Kelo - Arielův bratr, který byl jeho pravým opakem, uzavřený do sebe, ale asi nebyl až tak špatný, jelikož se občas i usmál.

První noc jsem spala docela v klidu, protože jsem zatím ani trochu netušila, co vše se právě odehrává doma. Já jim zatím volat nechtěla, dokud nebudu mít práci a nebudu jim moct něco určitého říct. Jenže vše prasklo dřív, než jsem chtěla, a musela jsem tedy s pravdou ven. Nikdo se mnou nemluvil, všichni mi to všechno dávali za vinu, přítel mi přestal zvedat telefon, nereagoval ani na smsky a já začala ztrácet nervy. Martina se rozhodla odjet zpět do Palosu za svým přítelem, kterého tam poznala a čekala jen, až jí pošle peníze na cestu, a já absolutně opět nevěděla co mám dělat. Jet domů? Ale jak? Co se tam vlastně stalo? Proč se mnou Marek nemluví? Milion otázek se mi honilo hlavou a byla jsem na dně svých psychických sil, a jakoby toho nemělo být málo, sklátila mne totální chřipka. Nedokázla jsem myslet na nic jiného, než že chci domů a přemýšlela, že pojedu stopem. Do tohoto mého stavu, kdy jsem byla zhroucená a nedokázala nic než plakat, mi zavolal Edine. První co mne napadlo, že ho poprosím o peníze a pojedu domů, a pak mu je nějak splatím z domova. Dali jsme si schůzku, holky mne doprovodily, a my odešli do jedné restaurace. Hrozně dlouho jsme mluvili a já v sobě pořád sbírala odvahu poprosit ho o ty peníze. Rozebíraly jsme spoustu mých problémů od práce až po domov a on byl tak blízko a tak vnímavý, věděl přesně, v kterou chvíli mě má pohladit, a tak to nemohlo skončit ani jinak, než že jsme se spolu vyspali. Ne nelituji toho, protože to bylo krásné, plné vášní, emocí a hlavně jsem přesně v tu chvíli potřebovala přesně tohle. NE SEX, ale to silné mužné objetí, kterého se mi už tak dlouho nedostávalo. Doma jsem pořád jen slyšela, že není čas na objímání, líbání, hlazení, že jsou důležitější věci a tady 3000 kilometrů od domova, mne najednou někdo držel, hladil a stále se zajímal co mi je. Můžete mne klidně odsoudit, že jsem jej vůbec neznala, že tohle problémy neřeší, a že jsem se zachovala jako obyčejná coura, ale já to tak v tu chvíli cítila a nikdy toho litovat nebudu. Jenže problém byl, že po noci plné sexu jsem mu nedokázala říct o ty peníze, cítila bych se v tu chvíli jako prostitutka, a tak jsme se ráno rozloučili s tím, že se mi v sobotu ozve. Holky, když jsem jim vše řekla, se mnou nemluvily, a já se cítila ještě hůř než den předtím. A pak přišel zlom. Martina odjela do Palosu a v ten samý den jsem se dozvěděla, co se děje doma. Kamarádka mi napsala e-mail, po jehož přečtení by se ve mně krve nedořezal, a moje mamka se rozhodla mi pomoct.

Můj drahý přítel si všude stěžoval, že jsem se mu vůbec neozvala a kudy mohl, házel na mne špínu. Všichni doma mě odsuzovali a jediná moje mamka zlatá, od které bych to vůbec nečekala, se rozhodla mi pomoct. Jako bych najednou měla vyměněnou krev v žilách jsem se rozhodla tenhle boj nevzdat a vyhrát na celé čáře. Mamina mi poslala do začátku 100 eur, nejprve chtěla, abych se za ně vrátila domů, ale pak uznala, že bude lepší zůstat aspoň dva měsíce a vydělat to, co musím splatit, a mít ještě něco do začátku. Partnerovi jsem poslala dopis, kde jsem mu jasně řekla, jak se věci měly a mají a co si myslím o jeho pomoci v nouzi. Mamča i moje malinká dcerka mi denně psaly e-maily a pokud to šlo, tak jsme si i volaly. Kamarádky mi najednou psaly každý den, ovšem některé jejich nápady jak mi pomoci byly vážně příšerné.

(poslední díl najdete ZDE)

Milé dámy, už jste začaly sbírat střípky vlastních příběhů? Čeká nás už jen závěrečná část Hančina příběhu. Tak neotálejte, ať se máme na co těšit!