Milé dámy!

Vaše Jarmila

Španělsko - moje láska

Ráda bych se s Vámi podělila o příběh, který hodně a navždy změnil můj život. Teď Vám ještě nepovím, jestli k horšímu či lepšímu, protože to se ukáže až za čas, ale v každém případě jsem díky tomu všemu, co se mi stalo, řádně dospěla a poučila se.

Žila jsem úplně normálním poklidným životem, starala se o domácnost, chodila do práce a stále se jen honila za penězi, jako asi většina z nás, aby bylo z čeho platit nájem, jídlo, půjčky…. Měla jsem domov, pětiletou dcerku, která mi dělala jen samou radost, a dle mého mínění i toho nejbáječnějšího chlapa na světě, který si mě chtěl vzít. Ale pořád mi něco chybělo a cítila jsem se prázdná a toužila od života dostat i něco víc než jen tenhle obyčejný a nudný život. Pak přišla nabídka, která mohla alespoň vyřešit tu věčnou otázku chybějících peněz a já se rozhodla ji využít.

Na poslední chvíli jsem odjížděla do Španělska na sběr jahod. Kamarádka už tam byla, psala sice, že je to dřina, ale práce jsem se nikdy nebála a tak jsem rychle zařídila hlídání pro dceru, na cestu si půjčila kde se dalo a hurá do Španělska. Plná iluzí a plánů co s vydělanými penězi udělám, plná nadějí, že život bude lepší a ještě se opálím. Tak přesně takhle naivní jsem byla.

Po šestnácti hodinách cesty jsem dorazila do Huelvy a šla zavolat delegátce, se kterou jsem byla v kontaktu už z Čech. Vyrušily mne však dvě děvčata, a že prý jestli jsem Češka a jedu od Pavly Drevjane? A že pokud ano, mají mne tam vyzvednout a máme s ní sraz asi za půl hodiny na jakémsi náměstíčku. Čekaly jsme přesně hodinu a půl, poté přiběhla nějaké blondýna, což byla ona a oznámila mi, že mne jakýsi Juan vyzvedne a zmizela. Stála jsem tam jak solný sloup, 3000 km od domova, Juana jsem ani neznala a v kapse měla zbylých 10 eur. No skvělý začátek, pomyslela jsem si, netušíc, že to nejhorší mám teprve před sebou.

Let do Barcelony trval jen pouhé dvě hodinky a na to, že jsem letěla poprvé, to bylo moc fajn. Z letiště jsem se potřebovala dostat na vlakové nádraží Sants, odkud jsem měla pokračovat do Huelvy. Už v Čechách jsem si zjistila, že vlak by měl stát 50 eur. Lámanou angličtinou jsem se dopravila na nádraží, kde mne čekala první zkouška. Nutno podotknout, že ač jsem byla docela jazykově vybavená, alespoň co se týče angličtiny a němčiny, bylo mi to vcelku k ničemu, jelikož většina lidiček v Barce mluví pouze španělsky nebo katalánsky a maximálně trošku anglicky. U pokladny mi mile oznámili, že lístek do Huelvy stojí 88 eur, zatímco moje peněženka skýtala pouze 84. A co teď? Proboha jak se tam dostanu? Chtělo se mi brečet, ale sebrala jsem síly, zapla mozkové závity a vydala se zjistit, kde je autobusové nádraží a kolik by stál lístek.

Měla jsem štěstí, jelikož lidičky ve Španělsku jsou velice milí a ochotni pomoci, když se člověk ocitne v nouzi, takže po hodině už jsem držela v ruce lístek na autobus do Sevilly, odkud jsem měla dále pokračovat už přímo do Huelvy, a seděla na autobusovém nádraží Norte. Do odjezdu zbývalo asi 6 hodin, které jsem proseděla na lavičce na nádraží a pak už konečně nastala ta velká chvíle a já dopadla na určenou sedačku. Vedle mne seděl nějaký muž tak okolo 30 a povídal si se svým kamarádem. Sotva jsme se rozjeli, rozbrečela jsem se. Vyčerpáním, úlevou, steskem po malé a domově, množství emocí prostě muselo nějak ven. Cítila jsem pohled svého spolucestujícího, ale neměla jsem náladu někomu něco vysvětlovat. Koukala jsem z okna, až jsem na chvilku usnula. Probudilo mne mírné zaklepání na rameno. Trhla jsem sebou a polekaně otevřela oči. Můj spolucestující na mne začal něco chrlit španělsky, takže jsem ho zarazila a angličtinou mu vysvětlila, že mu vůbec nerozumím. Naštěstí on rozuměl, takže mi vysvětlil, že bych se měla připoutat, jelikož nám řidič nějak usíná za volantem a najíždí do protisměru. Okamžitě jsem byla vzhůru. Pomohl mi připnout pás a tak nějak jsme začali konverzovat. Nutno podotknout, že byl velmi milý společník. Jmenoval se Edine a nakonec jsme propovídali celou cestu až do Valencie, kde on vystupoval. Vyměnili jsme si telefonní čísla a já pokračovala dál ve své dlouhé cestě.

Po další hodině čekání se zas objevily ty dvě dívky, a když viděly mou bezmoc, začaly shánět onoho Juana, který tedy po dalších 2 hodinách konečně dorazil a odvezl mne na tu jejich takzvanou ubytovnu. Nutno podotknout, že Juan neuměl slovo anglicky ani německy a já zas ani jediné slovo španělsky.

(další díly najdete ZDE , ZDE a ZDE)

Tak co, milé dámy, podělíte se s námi o svůj vlastní příběh? Už teď se moc těšíme!