Autorka: Petra Nachtmanová

Ukázka z knihy:

Voda, ten vynikající, osvěžující živel a nejlepší pomocník v dusnu. Moře znamená nádheru, sílu a zároveň uvědomění si, jak my lidé, maličcí a snadno polapitelní, lehce ztroskotáme.

Právě si moře poklidně šplouchá o naše nohy a za chvíli může bouřit. Tak jako život, ale ne momentálně můj. Náš vztah zuřivě nebouří, užíváme si plusů ukázkového páru. Snad bych naše štěstí mohla zaklepat, ale není kde...

Procházíme mělkou částí, kde mají své území malé rybky a než si stačíme nahlas říct, že voda není ani tolik studená, skáčeme do první vlny, která nám přispěchala vstříc. Horlivě plaveme až kam nám síly stačí a zase zpět ke břehu. Chvilku si povídáme po prsa ve vodě o tom, s jakou rychlostí mizí cestovní lepkavost z těl.

Po chvilce si plavací výdrž do dáli opakujeme a pak se na břehu oklepáváme z nadbytečných kapek. Přehazujeme si přes ramena ručník, tedy lépe řečeno já. Pavel sušení ručníkem odmítá, slunce prý obsahuje výbavu dostatečně dobrého sušáku. Má pravdu, ale já...no, čistě ze zvyku.

Chytáme se za ruce a vydáváme se směrem doleva, po pobřeží. Romantická procházka ve dvou patří přece dávno k mojí části slunečného snu.

„Půjdeme, až kam to pude,“ rozhoduje Pavel.

„Bezva nápad, možná se jen tak nevrátíme, protože cesty po pobřeží snad ani nemají konec.“

„Možná kdysi, ale v dnešní době?“

„V každé době. Mám citovat jednoho básníka?“

„Pššš, žádný básně z povinný četby na škole.“

„Škoda,“ krčím rameny a tisknu mu na tvář mlaskavý polibek.

„Uvidíme, co pobřeží dá. Osobně to na dlouho nevidím, idylku nám překříží nějaký soukromý území s vilou a můžeme pěkně pochodovat zpátky.“

„Jen abysme stihli oběd.“

„Máš hlad?“

„Vlastně nemám, ale když je v ceně?“

Po celodenním nadskakování v autobuse nemám dosud na jídlo ani pomyšlení. Žaludek se mi pohupuje víc než mořské vlny. Jediné na co mám nesmírnou chuť je dobře vychlazená pomerančová šťáva nebo litry ledové vody.

„Cenu neřeš. Nebude ti tedy vadit, když pro dnešek vynecháme oběd a zajdeme až na véču?“

„Mně ne. Ty nemáš hlad?“

„Ne, já ne. Rozmysli se, ještě máme čas se otočit a mazat pro nášup do jídelny, tedy hotelový restaurace.“

„Já vašim říkala, že polopenze bohatě stačí, ale nedali si říct. Prej abysme neumřeli v cizině hlady. Teď zbytečně mrháme, ale fakt nemám na ten oběd ani náladu jenom mě lapila pořádná žízeň. Jó, žízeň je veliká, život mi utíká...“

„Taky bych něco upil, někde něco koupíme. Vždyť tady maj samou občerstvovnu. Takže, no problem, kámoško. A nediv se rodičům, chtěj pro nás to nejlepší, můžeš bejt ráda.“

„Raduju se, neměj obavy.“

„Jo, kdyby jen tušili, že si místo přímořskýho oběda dáváme zdravou porci báječnýho sexu.“

„Snad chození po pobřeží a koupání, ne?“

„Ty to ještě netušíš ale....“

Přetáčí si mne tváří v tvář a něžně políbí. Navíc dostávám další náruživější přídavek a už se zase k sobě tiskneme a nedokážeme se odtrhnout. Začnu držet pohotovost, jakmile mi začíná stahovat plavky.

„Tady ne, blázníš?“

„Proč?“

„Nevšim sis? Občas tady choděj i lidi.“

„Tobě není líto toho ztracenýho oběda? Užijeme si tenhle šťavnatej kousek a pak ho našim vybarvíme v podobě všech nesnězených dlabanic nejlepších chutí světa.“

„Neblázni,“ ohlížím se zkoumavě kolem sebe, když se zase pokouší servat ze mne plavky. Jenže můj nesouhlas moc nezabírá, už si v hlavě dávno promítl, co se tady odehraje a nehodlá ustupovat. Což o to, milovala bych se s ním na písku, ale v soukromí a ne na veřejnosti. Tiskne si mě pevně k sobě a já střežím pár lidí středního věku, kteří se po nás ohlížejí.

Knihu můžete objednat na adrese: Akcent, Drahomír Rybníček, Bedřicha Václavka 20, 674 01 Třebíč

nebo telefonicky na čísle 568 844 553,

popřípadě faxem na čísle 568 842 815,

či e-mailem na adrese akcent@vydavatelstviakcent.cz.

Poštovné ani balné neúčtují.