Robert Jašków, Luboš Veselý, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková, Barbora Křupková a další členky a členové Švandova divadla se potkají v nové inscenaci Divoká kachna v režii Martina Františáka, uměleckého šéfa smíchovské scény. Slavné drama Henrika Ibsena (1828-1906) nabídne divákům silné herecké obsazení i napínavou podívanou plnou kontrastů. „Divoká kachna je asi nejdivočejší a nejvtipnější Ibsenovou hrou,“ říká Františák, který se režiím děl norského dramatika dlouhodobě věnuje. 

 

Gregers Werle (Jacob Erftemeijer) se po letech vrací do domu svého otce, továrníka Werleho (Robert Jašków). Potkává tu svého dávného známého Hjalmara Ekdala (Tomáš Petřík), syna Starého Ekdala (Luboš Veselý). Starý pán byl původně Werleho obchodním společníkem. Po uvěznění za finanční machinace, z nichž Werle obratně vyklouzl, je teď pan Ekdal zcela závislý na továrníkově blahovůli. Většinu času tráví v ústraní na půdě, kde chová i divokou kachnu – nevinného tvora, jehož Werle zmrzačil při lovu… Gregers navíc zjišťuje, že jeho otec ochromil a zmanipuloval i život Hjalmara a jeho ženy Giny (Marie Štípková). A že ve tmě nevědomosti tápe také jejich dcera Hedvika (Barbora Křupková), dívka trpící stejně jako továrník Werle nevyléčitelnou oční chorobou. Rozhořčený Gregers nejprve vmete otci do tváře všechny jeho zlé skutky. A pak se rozhodne, že půjde s pravdou ven. Otevře lidem oči, aby konečně spatřili věci tak, jaké ve skutečnosti jsou. Jak ale Ekdalovi takové „dobrodiní“ unesou? A je vůbec možné je unést?

foto / se svolením Švandova divadla

Pravda a lež, slepota a prozření

„Zásadní otázkou Ibsenovy hry je, jestli je dobré lidi zbavovat jejich životních lží – a pokud ano, do jaké míry to dělat,“ říká režisér Martin Františák. Podle něj je Divoká kachna napínavým dramatem složeným z ostrých kontrastů. „Souboje o své životy a duše tu svádějí rodiče i jejich děti. Pere se tu pravda a lež, světlo a tma, vznešenost a vulgarita, slepota a prozření,“ líčí Františák.

Za velké téma inscenace považuje režisér také divokost a její ztrátu. „Jejím symbolem je samozřejmě ona postřelená kachna, z níž si Hedvika udělá svého mazlíčka,“ upozorňuje režisér. A dodává, že svět mužů je ve hře vylíčen jako svět lovců, kořistí a pastí. „Mužskou umíněnost a dravost vyvažují v Ibsenově geniálně napsané hře sympaticky zemité ženské figury,“ míní Františák.

Otcové, synové, ženy

V novince Švandova divadla se lze rozhodně těšit na silnou hereckou sestavu. Továrníka Werleho, cynického pragmatika vítězícího nad svými bližními úskoky i hrubou silou, hraje Robert Jašków. Jeho protipólem je slabý a poddajný Starý Ekdal v podání Luboše Veselého.

Dvojici patriarchů doplňují jejich neméně zajímaví synové. Mužem vystaveným osudové zkoušce je mírný a poddajný Hjalmar Ekdal (Tomáš Petřík), Hedvikou zbožňovaný tatínek žijící dosud v příjemném sebeklamu. Ten hodlá rozmetat umanutý Gregers Werle (Jacob Erftemeijer). Inteligentní muž činu je přesvědčen, že všechny dokonale prokoukl a své „vize“ jim chce vnutit doslova za každou cenu.

„Všichni takové lidi známe, ať už ze svého okolí nebo z politiky: některé z těchto rolí v různé míře zaujímají třeba Elon Musk, Donald Trump a mnozí další,“ upozorňuje na aktuální momenty Ibsenovy 141 let staré hry Martin Františák.

Jako doktora Rellinga uvidíme Jakuba Tvrdíka. Ginu Ekdalovou hraje Marie Štípková, Paní Sørbyovou Bohdana Pavlíková. V úloze dospívající Hedviky se představí Barbora Křupková. Zběhlého teologa Molvika ztělesní Jan Mansfeld, továrníkova sluhu Pettersena hraje Miroslav Hruška. Další postavy ztvární členové rezidenčního souboru Peškovky – kreativní scény, která je se Švandovým divadlem úzce spojena – Ductus Deferens.

Účinek dramatu podtrhuje původní hudba skladatele Matěje Kroupy. Výpravu navrhl Marek Cpin, který do scény a kostýmů promítl i „lovecký“ charakter předlohy.

 „Ibsenova dílem realistická, dílem symbolistní hra je mimo jiné varováním, jaké zlo může vzejít z lidské hlouposti, omezenosti a pokrytectví,“ říká dále Součková Němcová.

Divoká kachna se ve Švandově divadle poprvé představí 12. dubna ve Velkém sále. 

Víte, že …

… Henrik Ibsen vycházel při psaní Divoké kachny z tehdy hojně diskutovaných teorií? Tou první byl darwinismus: názor, že vývoj v přírodě podléhá přirozenému výběru, kdy se silnější a přizpůsobivější prosazují na úkor slabších a méně adaptabilních. Tím druhým byl nietzscheismus spojený s vírou v nadčlověka, silnou osobnost, která stojí nad zákony a je předurčena hýbat lidmi, světem a dějinami. Třetím inspiračním zdrojem byla skandinávská mytologie.

… jedním z prvních, kdo představil Ibsenovy hry českému divákovi, byl Pavel Švanda ze Semčic v Letním divadle na Smíchově? V roce 1887 uvedl inscenaci Nepřítel lidu, následně hru Rosmersholm (pod názvem Bílí koně), na zájezdě v Brně pak Noru (poprvé v češtině a v překladu Elišky Peškové pod názvem Vánoce). Paní z Námoří – pod titulem Mořská paní – viděli diváci už v roce 1890. O deset let později, v rámci cyklů Máje (Spolku českých spisovatelů a beletristů), uvedlo Švandovo divadlo mj. i Ibsenovu Divokou kachnu. Na počátku 20. století pronikl už Ibsen do českého repertoáru a v novodobých dějinách Švandova divadla se objevil ještě několikrát.

… Ibsen ve své dramatické tvorbě otevřel také otázku společenského postavení žen? V jeho hrách se tak objevují silné ženské figury, které se vzpírají tehdejším společenským normám. Tou byla i Heda Gablerová, ústřední postava stejnojmenné inscenace, kterou Švandovo divadlo uvedlo v roce 2010 v režii Daniely Špinar.   

Napsala  Magdalena Bičíková

Zdroj: Švandovo divadlo na Smíchově