Táta zmizel brzy ráno dolů k autu. Dříve než jsem vstala. Máma nervózně pobíhá po kuchyni, přípravy vrcholí. Nezapomenout zabalit vydatné jídlo na cestu, na kávu i čaj v termoskách, jakýsi nevzhledný mokrý ručník v igelitovém sáčku. Dochystat posledních pár věcí, zase další taška. Konečně už jen vše nanosit do auta a naskládat. Nesmím zapomenout na kynedril proti nevolnosti. Hluk a nevalná vůně benzínu prosáklá snad i tapisérií auta mi na delší trase nedělá dobře. Drobná tenze zasáhla nenápadně všechny členy rodiny. Blíží se odjezd. Neobejde bez mini hádky, že jsme dávno měli být na cestě. Nakonec nezbytná kontrola, zda je nádrž po okraj plná, neboť cestou nebude žádná benzinová pumpa. Náš těžkopádný, hlučný vůz značky Moskvich čeká velký den.Vydáváme se na dalekou cestu. Jedeme do Jeseníků, jedeme za tetou.

Jeseníky před námi městskými dětmi otevíraly nové možnosti nekonečného pohybu v podobě mnoha hodin strávených na saních, bobech. Rovněž na dlouhých sjezdových lyžích či nedokonalých běžkách, takových tvarů, materiálů, kvalit vázání, jaké dnes budí upřímný pobavený úsměv. Lesy pro nás byly hluboké, řeky ledové, stráně strmé a každé roční období pro nás přichystalo nové a nové dobrodružství.

Jako děti jsem se příliš nezajímaly, zda jsem v chráněné krajinné oblasti, nacházející se na severním okraji Moravy a české části Slezska na pomezí Moravskoslezského a Olomouckého kraje, na území okresů Bruntál, Jeseník a Šumperk. V oblasti zahrnující Hrubý Jeseník a přilehlé části Hanušovické a Zlatohorské vrchoviny. Reliéf odpovídající členité hornatině s hluboce zaříznutými údolími a táhlými zaoblenými hřbety jsem nechávaly ve svých myslích bez povšimnutí. Zato klimatický aspekt hor, kde hřebeny patří k nejchladnějším oblastem v české republice pro nás kouzlo měl. Zimní rána maloval mráz své ledové výjevy na tabulky zamrzlých oken. V obrazech zimy jsme objevovaly své sny i touhy.

Barevnou vegetaci představující květnaté a kyselé horské bučiny, ve vyšších polohách přirozené smrčiny, alpínská společenstva a vrchoviště jsem obdivovaly každé jaro. Kleč je zde nepůvodní dřevinou. Nepřítomnost kosodřeviny v původní vegetaci je jedním z důvodů nesmírného druhového bohatství některých lokalit v alpínském pásmu. Je to nejbohatší botanická lokalita u nás. Botanicky mi vždy zněly samotné názvy vesniček, roztroušené kolem cesty. Ramzová, Branná, Ostružná, Malino-brdo, Lipová ve mně vždy evokovaly jakési pomyslné keříky lesních plodů lemující tehdy ještě poloprázdnou silnici.

>Pradědu počínaje přes Červenohorské sedlo a mnohá další krásná zákoutí jako jsou Šerák, Ovčárna – Švýcarna, Kralický Sněžník, Velké Losiny, Malá Morávka, Karlova Studánka, Dolní Morava, Petříkov, Karlov byla a zůstala ideální pro pěší turistiku, cyklo turistiku a zejména jejich lyžařské areály s báječným zázemím v podobě penzionů, chat, chatiček se staly vyhledávanou příjemnou, dostupnou i zajímavou lokalitou.

Do Jeseníků se vracím každoročně, i když dnes již na jiná místa než v dobách svého dětství.

Vnímám proměnu hor, které otevřely svoji náruč turistům, lyžařům, návštěvníkům i lázeňským hostům. Z chudé příhraniční oblasti s drsnými životními a klimatickými podmínkami se s léty rozvinuly v mile atraktivní kout naší země.

Přes někdy i komerčnější proměny si Jeseníky zachovaly jistou vlídnost. Vesničky rozházené u cesty i po kopcích, železnice s lokálními vláčky šinoucími se zasněženými nebo i rozkvetlými stráněmi zde zůstaly stále.

Je příjemné ráno popadnout tašku, lyže, snowboardy, běžky, kola a bez váhání vyrazit do pár kilometrů vzdálených hor. Cestou zastavit na kterékoliv benzínce, kdekoliv na dobrý oběd. Je hezké, mobilní, snad možná i moderní několikrát za zimu doslova „se otočit“ zalyžovat si na víkend na Červenohorském sedle a s nedělním smrákáním se pak během chvilky vracet domů.

Je báječné cestou svým dětem vyprávět podobné příběhy, jim nepochopitelně vzdálené, v jejich očích téměř historií ovanuté, avšak pro mne napořád blízké. Stejně jako Jeseníky samotné.

Předchozí díly si můžete přečíst ZDE a ZDE a ZDE