Náš malý Honzík (3) chodí již několik týdnů do školky. Všechno je tam pro něho nové a díky přítomnosti své starší sestřičky po několika dnech překonal strach, nejistotu i stesk po mamince. Když děti vyzvedávám, tak je plný dojmů a pusu nezavře. A když spustí oba, tak z toho jde hlava kolem.

Jako před pár dny, tématem byl chystaný karneval ve školce. Malá se rozhodla jít za berušku. Honzík za kouzelníka. Nakonec zvítězil Spiderman. Malý byl šťastný, že bude „Spajdeman.“ Když jsme masku koupili a dorazili domů, tak si ji musel honem honem vyzkoušet.

Nejdříve navlékáme masku na tělo. Ta má udělané plastické výplně, aby dojem pavoučího muže byl co nejvěrohodnější.

„Jééééééé, já mám plsa!“ křičí Honzík.

„Ještě počkej a navlečeme návlek na hlavu“.

„No tobě to sluší, jsi jako opravdový Spiderman!“, dodává dcerka a já se k ní přidávám.

„Já se na sebe kouknu do zlcadla, jo ?“ a už jeho postavička mizí za dveřmi pokoje.

Než jsem udělala pár kroků do kuchyně, nese se bytem „Uáááááááááááá, uááááááááááá, uááááááááá!!!“ a pláč nepřestává.

Celá vystrašená běžím do pokoje, co že se stalo. Před zrcadlem stojí Honzík v masce a křičí jak na lesy „Uáááááááááá, uáááááááááááááá, uááááááááááááá!!!“

„Co se ti stalo Honzíku, že tak pláčeš, bouchnul jsi se?“

„Ne, nebouchnul, já se bojím!“ říká mezi vzlyky malý.

„Čeho se bojíš, vždyť tu nikdo není?“, ale to jeho ručka už ukazuje směrem k zrcadlu. Začínám se usmívat, protože už vím, co je důvodem pláče.

„Ale to jsi ty sám, v masce Spidermena a nemusíš se ničeho bát, neboj se!“ a snažím se utišit jeho pláč.

„Podívej, sundáme spolu masku z hlavy a uvidíš, že to jsi ty. Ano?“

„Jo“ a popotahuje moldánky.

Masku jsme sundali. Malému tekly slzy jako hrachy a při pohledu na sebe do zrcadla se v Honzíkovo umáčené tvářičce objevil úsměv.

„No vidíš, ty jsi se bál sám sebe. Na sobě máš jen masku , ale jsi to pořád ty, můj Honzík. Nikdo jiný tu není!“ Strach se vytratil a slzy zmizely v masce Spidermana.