V nedávné době jsem na zdejších portálech představovala felinoterapii - aneb léčebné působení vrozené kočičí energie schopné odnímat lidskou bolest a utrpení.

Fungujeme mj. jako netradiční kočičí domov respektující poznatky etologie, akceptující normy EU a zásady welfare, prezentující formy a působení zooterapie ( léčba kočkou = felinoterapie ). Nejsme městským či obecním útulkem, ani zařízením dotovaným státními institucemi, zato stále poznáváme nové kočičí i lidské příběhy, usilujeme o vzájemné poznávání a sblížení těchto dvou zdánlivě odlišných, přesto tak podobných světů, v nichž je zcela zřetelné, jak opuštěnost, bolest a potřeba komunikace vzájemně prolíná .

Dnes bych Vám ráda představila dvě domácí kočičí terapeutky a jejich „pacientku“, která přiznává, že bez svých dvou „léčitelek“ by zřejmě již svůj život-neživot určitě vzdala. Zrzavá Micina je elegantní kočičí dáma, černý kočičí Čertík je její mladší „kolega“, a oba už o životě vědí své. Jejich svět je pokoj jejich majitelky, která, ač je skutečně zbožňuje, jim nemůže dopřát takové lumpačení, jako my ostatní ... zato mazlení a vlídné léčivé komunikace si všichni užívají dostatek.

Všichni víme, že když bolí tělo, existují analgetika ... Když „bolí duše“, vytrácí se motivace a chuť žít ...

Máte v rodině či v okruhu svých blízkých handicapovanou či zklamanou osobu nebo seniora ? Potýkáte se s problémem postižení svého dítěte ? Jste v těžké životní situaci ?

Pak jistě sami nejlépe víte, jak bolí lhostejnost a nezájem.

Vzhledem ke skutečnosti, že nikdo z nás není zcela imunní proti neočekávané nemoci, úrazu či následnému nezvratnému postižení, je potřeba neuzavírat se do svých ulit, ale snažit se pomáhat v co nejširší míře, případně v rámci svých možností zpříjemnit život potřebným, kteří jsou na pomoc veřejnosti odkázáni.

Handicapované osoby(děti,dospělí,senioři) si svůj současný životní styl nevybraly – přesto se stal skutečností.

Ovšem málokdy si uvědomujeme, že ten „bod zlomu“, kdy se z aktivního zdravého jedince náhle stává zlomená bytost odkázaná na pomoc okolí,se může týkat každého z nás zcela bezprostředně, a někdy rozhodují pouhé vteřiny. A skutečně nás všech bez rozdílu se dotýká stáří se všemi svými důsledky, nemocemi, bezmocí a bolestí, s momenty, kdy jediné, po čem člověk touží, je zůstat ještě chvíli na světě a nebýt při tom sám. Tělesný handicap nikterak nevypovídá o skutečných lidských kvalitách - přesto jsme nuceni náhle hledat nový smysl života a přijmout jisté komunikační změny. Skutečné lidské hodnoty neurčuje věk - přesto jsme ve stáří nuceni bilancovat a rozlišovat mezi tím, co ještě zvládneme, a co už je nenávratně za námi.

Handicapovaná osoba se cítí vyhoštěna z lidské společnosti,mnohdy ztrácí smysl života či dokonce chuť žít, zvláště pokud je jí tzv. zdravou aktivní společností dáváno najevo, že již není atraktivní artikl. A proč si něco namlouvat, tohle vše umí okolí dávat najevo mnohdy velmi netaktně. Co následuje? Postižený se uzavře do sebe, odvykne komunikovat s okolím, navazování kontaktů mu činí čím dál větší potíže. Přitom vnitřně o to více touží po přijetí, vnímá samotu a bolest mnohem intenzivněji než člověk zdravý či v produktivním věku. Jenže postižený, bezmocný či starý člověk touží být přijímán bez podmínek, touží po sounáležitosti a pocitu blízkosti mnohem více. Potřebuje se cítit potřebný, a žít plnohodnotným životem i za dané situace. Jako by vnitřně volal : „Ještě žiji, copak to nevidíte ?“

Paradox je, že ne všichni handicapovaní ( tohle slovo použiji účelově z důvodu, abych širokou kategorii lidských osudů mohla sjednotit – jinak bych byla nucena sepsat obsáhlý seznam plný konkrétních diagnóz a trápení) potřebují jen a pouze materiální pomoc, jakou je např. zakoupení nezbytných pomůcek či potřeb, mnozí jsou dokonce i soběstační. Bohužel je tu i druhá strana mince – handicap jménem samota, opuštěnost, ztráta sebevědomí, ztráta sebe sama .

V souladu s naším nezbytným šíření osvěty o potřebě přirozených forem terapií nás oslovil a zasáhl životní příběh konkrétní osoby – paní Ivety K.,jenž je od roku 2002 nepohyblivá a trvale upoutána na lůžko. Její osud a potřeby nás skutečně nemohl nechat lhostejnými.

Dovolím si zveřejnit část její zpovědi :

Je mi „teprve“ 43 let...

10.10.2000-mi diagnostikovali rakovinu močových cest a pohlavních orgánů-pokročilou-dávali mi tenkrát dvacet procent na přežití jednoho roku.Nastoupila jsem na chemoterapii a ozařování,to vše najednou... Nic nebolí,snad jen srdíčko-ale to spíš strachem,smutkem a obavami.Prodělala jsem zhruba polovinu ozářek a dvě chemoterapie,když jsem dostala oboustranný zápal plic-nevím,co se dvě neděle dělo. Dostali mne z toho a dokončili ozářky-jenže byly tak silné,že jsem měla spáleniny až na kosti.Po propuštění do domácí péče jsem měla spodek jeden veliký bolák-nevím,jak jsem tu dobu vydržela, člověk rychle zapomíná na to zlé..Rok to dalo pokoj a najednou jsem nemohla jíst-zjistili,že mám následkem ozářek spečené tenké střevo-jediná možnost-operace!Tentokrát jsem měla nahnáno-víte,co se říká-otevřeš to a je konec.Ale nic jiného nezbývalo!Strávila jsem týden na Jipce,pak další na pokoji,ale kupodivu se to docela dobře hojilo.Zase jsem měla rok pokoj a pak se mi otevřela rána v tříslech a to už bylo zlé-vzali mne do nemocnice a já měla pocit,že se dole rozpadnu-nasadili mi morfín,tramal a náplasti na bolesti.V té době jsem přestala chodit a pomalu ale jistě se mi zkracovaly šlachy pod koleny.Je to už čtyři dlouhé roky-tenkrát mne pustili na vánoce domů a od té doby jen ležím,vlastně pololežím a musím být pořád na míse. Je to život-není to život?Pomalu se mi rozpadávají další kosti!Bolesti vcelku nemám,nebo si na ně tělo zvyklo,spíš je to o bezmoci!Dokonce jsem si vymyslela zlepšovák-matraci s otvorem uprostřed na mísu,abych nemusela ležet stále vyvýšená.Našla jsem i podnik,kde by mi jí udělali,ale je tu další potíž-myslela jsem si,když jim to navrhnu,třeba mi jí udělají jako poděkování za nápad-mohla by se uplatnit v nemocnicích v hospicích,ale chyba lávky-ano udělají ji,ale za nemalou cenu - tak mám asi smůlu,ale co,žiju,ne?)

Vyvinuli jsme tudíž okamžitou aktivitu potřebnou k získání finančních prostředků na zakoupení nezbytné zdravotní matrace na zakázku, ale skutečná pomoc by mohla být mnohem širšího rozsahu ...

Je s podivem, že celé dlouhé 4 roky byla Iveta přehlížena a ignorována jak širokou veřejností, tak příslušnými institucemi, nadacemi i fondy, ač svými zoufalými „výkřiky do tmy“ nikterak nešetřila. Je s podivem, že její volání o pomoc zachytila až naše organizace, která neplní titulní strany bulváru ani neoplývá dlouhým seznamem sponzorů, ba dokonce organizace registrována teprve před necelým rokem a řešící svá vlastní úskalí při naplňování svého poslání a cílů, která dokonce ani nemá „v hlavním popisu práce“ řešení krizových životních situací potřebných osob,ale jejímž hlavním statutem je především prohlubování soužití člověka a zvířete ... Je s podivem, jak málo jsme my lidé někdy „Lidmi“ – přitom stačí jenom uvědomit si pomíjivost našeho pozemského bytí ...

Samozřejmě, naše sdružení postupuje zcela v souladu se souhlasem dotyčné k nakládání s jejími osobními údaji, byla nám též poskytnuta kompletní zdravotní dokumentace včetně autentických fotografií, které by mnohé z Vás rozhodně nenechaly klidnými, a zároveň podklady o souvisejících výměrech,platbách apod. a v neposlední řadě i náhled zcela neúspěšné korespondence s již zmíněnými institucemi, které se naopak podporou handicapovaných osob zabývají .

Vzhledem k naší okamžité a smysluplné pomoci při řešení obtížné životní situace paní Ivety nás i nadále stabilně kontaktují desítky dalších nemocných, opuštěných a nezvratně postižených osob, jejichž životní situaci bohužel již řadu let ignorují jak jejich bližní, tak i veřejnost a patřičné instituce, které se svoji žádostí o pomoc a podporu oslovují v zoufalé naději – tyto se ovšem ve většině případů ani neobtěžují odpovědět, případně stroze oznámí :

“Litujeme, nesplňujete náš statut“, či „Veškeré finanční prostředky jsou již vyčerpány“, případně „Byli jsme nuceni upřednostnit jiné projekty“ ... Ano, postižený jedinec je často pouhým „kusem“, údajem do statistiky či do výroční zprávy - nezvratně nemocný jedinec skutečně není perspektivním artiklem.

Bohužel, mnozí z těchto jedinců, kteří se nám se svými osudy svěřují, poté již nenalézají dostatek energie k řešení svých problémů, mnozí dokonce považují svoji situaci za naprosto bezvýchodnou a nejednou zvažují i dobrovolný odchod z tohoto světa plného nepochopení a opovržení.

Pomoc je ovšem běh na dlouhé tratě ...

Odměnou nejsou honoráře, ale proměna zlomené bytosti v rozesmátého člověka, aspoň pro těch pár pomíjivých chvil, které mu boj s nemocí či jejími důsledkem dovoluje.

Proto již nějaký čas vytváříme diskrétní pohodovou klidnou „oázu“ v diskrétním harmonickém prostředí, kde si ti „jiní“,jimž stávající zdravotní stav umožní se k nám dopravit, mohou dopřát relaxaci a rehabilitaci těla i duše způsobem, který si určí sami, aniž by se museli za cokoliv stydět či se omezovat ještě více, než jim přikázal osud, kde lze využít působení přirozených terapií bez zbytečných traumat z faktu, že veškerý zájem o potřebné handicapované osoby či seniory je ryze komerčních zájmů, jak tomu ve většině případů „poskytovaných služeb“ bohužel bývá.

Jako názorný příklad si dovolím zmínit návštěvu rodiny s mentálně postiženým dítětem, které je uzavřené, mlčenlivé, problémové. Při postupném citlivém sblížování s využitím prvků zooterapie dítě roztává, usmívá se, reaguje a komunikuje se „zvířecími léčiteli“ zcela přirozeně. Ve svém zvláštním světě žijí i senioři - dokázat v nich probudit jiskřičku života, umožnit jim milosrdné zapomnění na krátící se čas – to rozhodně nepovažuji za zbytečné.

Vše je samozřejmě o přístupu, atmosféře a energii, a v neposlední řadě především o investicích.

Z těchto důvodů považujeme za naši prioritu a především povinnost vyvíjet maximální konkrétní úsilí při oslovování veřejnosti, a vyhledat partnery, patrony, sponzory, dárce a spřízněné duše pro podporu našich projektů všemi dostupnými způsoby.

Naším prioritním cílem je tedy řešení a zlepšování životních podmínek osob jakkoliv handicapovaných a starých, včetně jejich začlenění do plnohodnotného života a zkvalitňování jejich současného životního stylu, umožnění jim rozvíjení plnohodnotné realizace jejich schopností a potřeb.

Věříme, že ani Vy nezůstanete k podpoře a realizaci našich cílů lhostejní.

Oceníme, pokud i Vy naleznete odvahu svěřit se nám se svým osudem.

Třeba i pro Vás, Vaše děti čí blízké dokážeme společnými silami zachytit kousek štěstí – mušku jenom zlatou ...

A Vy všichni, kterým osudy a potřeby ostatních nejsou lhostejné, jste srdečně zváni na návštěvu sídla sdružení, kde Vás ochotně seznámíme s podstatou našich záměrů, s našimi projekty a jejich realizací – přece jen, osobní jednání mnohé napoví a osvětlí mnohé virtuální nejasnosti, jelikož bohužel se stále mezi námi nacházejí i tací, kteří se neštítí zpochybnit i samotný lidský život. Pokud Vás tedy cokoliv jakkoliv zaujalo, stačí mi poslat mail a ráda se Vám budu věnovat dále.

Ale vraťme se ještě k výše zmíněným kočičím léčitelkám paní Ivety.

Micina i Čerťa se své pacientce věnují celým svým kočičím srdcem i duší ... odměnou jim je pohlazení, plné mističky a moře lásky ...