Můj příběh je plný vlastní hlouposti. Skončila jsem jako odpadlík společnosti za to, co jsem udělala a tak se o mých problémech se mnou už dál nehodlá nikdo bavit. Ale dusit všechen ten žal a hořkost v sobě je dlouhodobě neudržitelné.

ilustrační foto / Freepik

Ještě před rokem a půl jsem měla všechno. Měla jsem milujícího manžela, skvělou práci, která mě naplňovala i nádherný dům, ve kterém jsme si tak slastně a pohodově žili. Zatím jsme neměli děti, protože jsme si užívali jeden druhého a vzájemné blízkosti. On milý, laskavý, hodný, udělal by pro mě všechno na světě a na rukách mě nosil. Já mu to v nemalém oplácela a byli jsme prostě šťastní. Než jsem si začala románek s jeho nejlepším kamarádem, který byl současně mým kolegou.

Člověk má prý k nevěře vždycky nějaký důvod, ale já s tím nesouhlasím. Poprvé jsem to udělala, ani nevím proč. Manžel byl na služební cestě a mně se prostě líbil ten zájem jiného muže. Ten pocit toho, že jsem žádaná, si úplně přesně vybavuji. Pak jsem toho velmi litovala a okamžitě s podváděním přestala. Chtěla jsem to manželovi dokonce i říct, ale nikdy jsem nenašla odvahu. Jenže časem výčitky otupí a člověk si tak nějak zvykne. A nevěra se opakovala podruhé. Nebyla jsem do jeho nejlepšího kamaráda zamilovaná, jen mě asi pálilo dobré bydlo a nevážila jsem si toho, co mám doma. Bylo to takové příjemné rozptýlení. Paradoxně od toho hezkého stereotypu, který jsem doma měla.

Románek trval asi rok. Všechno jsem pečlivě tajila a zahlazovala poctivě veškeré stopy. Jenže i tento milenecký románek časem zevšedněl. A pak nastal problém. Chtěla jsem to ukončit. Ale manželův nejlepší přítel to neunesl a všechno mu řekl. Můj muž mu dokonce nejdřív nevěřil. Manžel za mnou přišel s tím, co je na tom pravdy. Mluvil o tom, že teď toho mohu spoustu zachránit, ale také podupat. Protože jsem to opravdu chtěla zachránit, zatajila jsem pravdu. Do očí jsem mu tvrdila, že nařčení z nevěry je lživé. Věřil mi. A tak mu můj bývalý milenec ukázal veškerou korespondenci i fotky, které jsme fotili, když jsme byli třeba na společném víkendu. To už jsem byla nahraná.

A pak už jsem se jen jednoho dne vrátila domů a manžel mě požádal, abych odešla. Pronajímali jsme druhý manželův byt a shodou náhod současní nájemci odcházeli do vlastního. Je ještě tak hodný, že mě nechal bydlet tam. Odešla jsem bez křiku, bez hádek. Nechtěl nic vysvětlovat. Ještě mě na rozloučenou objal a připravoval mě na to, že mi přijdou rozvodové papíry. Že si s tím ale nemusím dělat hlavu, že vše proběhne hladce a můžeme zůstat přáteli.

Teď jsme rozvedení, já chodím k psychologovi, protože se se ztrátou svého muže nedokážu vyrovnat. Z práce jsem musela kvůli bývalému milenci/kolegovi odejít. Teď mám práci, která mě nebaví a je za ni poloviční plat. Manžel má novou partnerku a vypadá šťastně. Hrdě jí ve frontě u pokladny hladí těhotenské bříško, jak jsem měla možnost několikrát vidět. Upřímně mu to všechno přeji, ale jí závidím. Už vím, o co jsem přišla.

Vanda, 32 let