Nejsem ten typ ženy, která by u všeho potřebovala asistenci svého manžela. O porodu to pak platí dvojnásob, ale můj muž to stále jaksi není schopen pochopit. Je to paličatý Beran a nedochází mu, že v souvislosti s porodem by si měla sama vše rozhodnout jedině a pouze žena. Není ani trochu ochotný připustit, že z mé strany nejde o žádné divadlo, ale o skutečné přání. Tak to zkrátka cítím a naše dítě chci porodit bez jeho přítomnosti. On mě ale nutí do pravého opaku.

foto / Freepik

Celých sedm měsíců, kdy jsem těhotná, se mu marně snažím vysvětlit, že bude li u porodu, bude to pro mě stresující víc než porod sám. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že pokud má žena klidné podmínky a nic ji nestresuje, může porod proběhnout poměrně hladce a bez komplikací. I to jsem svému muži několikrát jasně řekla. Je to ale jako když házíte hrách na stěnu. Manžel můj požadavek vždy zahraje někam do autu a je přesvědčený o tom, že budu nakonec ráda a teď ze mě jen mluví hormony. Tak to ale není. Chci být na porod našeho dítěte sama.

Rozumím tomu, že dnes je muž u porodu normálním jevem, ale neplatí to pro každou ženu. A to by každý muž, který ji má skutečně rád a bere ji takovou jaká je, měl maximálně respektovat. Můj manžel však bohužel kráčí přesně opačnou cestou. Absolutně se mi tím zprotivil a ty jeho řeči o tom, jak to bude nádherný zážitek, už nemůžu ani slyšet. Doslova se mi z nich zvedá žaludek a skutečně to s těhotenskou nevolností nemá vůbec nic společného, jak se mi snaží namluvit.

Do karet mu hraje také náš věkový rozdíl a jeho životní zkušenosti. Neustále mi předhazuje, že u porodů svých dvou dětí z předchozího manželství byl a prý to byl krásný okamžik. Je zajímavé, že manželova bývalá žena tvrdí něco zcela jiného. Není to zhrzená žena, která by měla potřebu svého bývalého muže pomlouvat. Známe se dlouho, jsme kamarádky a já nemám důvod jí nevěřit. Její slova koneckonců nepopírá ani můj muž, jen je tlumočí po svém a jinak. Můj manžel tvrdí, že se prý aktivně staral o pohodlí své bývalé ženy. Jeho bývalá manželka to ale ze svého pohledu viděla tak, že ztropil hysterickou scénu pokaždé, když jí například personál odmítl dát napít. Což je úplně běžná situace a každá druhá žena, která již rodila, potvrdí, že je to normální praxe a odepření tekutin má rozhodně svůj důvod.

S manželem jsem spokojená, šťastná a na naše první dítě se těším, ale on mi to neúnavně kazí. Vždycky se nakonec pohádáme, protože on se mě slizkým způsobem snaží natlačit do toho, abych souhlasila. Já mám však absolutní právo nesouhlasit. To mu ale nestačí. Vždy mě začne přesvědčovat, škemrá, vnucuje se a shazuje moje argumenty. Je tak trapně směšný, když se mě tou svou amatérskou psychologií snaží rozebrat. O psychologii přečetl jednu knihu, ale v souvislosti s porodem si hraje na zkušeného psychologa. Prý musíme odblokovat mou mysl a společně určitě přijdeme na to, že ho k porodu ve skrytu duše chci. Opak je ale pravdou. Ne, nechci ho tam. Ne, nechci u porodu nikoho. Ne, nemám to v povaze a maximálně mě rozčiluje, že toto není můj vlastní manžel schopen respektovat.

Dana, 36 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.