Školení v Šamoríně bylo docela šílené, jako celý tento podnik. Nevím jestli jsem se nezbláznila, když tam chci pracovat, ale nic jiného nemám, tak to alespoň zkusím. Je to firma s distribucí cukrovinek a zaměstnanci jí důvěrně přezdívají Disneyland, já bych to však nazvala turecké hospodářství. Dováží z Maďarska také koření, bezlepkové potraviny a hlavně ty cukrovinky. Hlavní sídlo mají v Budapešti, pobočku na Slovensku a teď rok nově i u nás v Čechách. Ale co tam se děje, jsem ještě nezažila.

Na pohovoru jsem byla minulý čtvrtek a v neděli večer mi volali, že mne berou ať přijdu v pondělí. Tam mi jen tak mezi řečí oznámili, že pojedu v úterý na školení. Najednou se z úterý stalo pondělí a odjezd za hodinu, sama autobusem z Prahy do Bratislavy.Tam na mne bude čekat někdo, koho neznám.Už počáteční cesta byl zážitek, vlak do Prahy měl zpoždění, pak se mi urvalo ucho u tašky, když jsem letěla na Florenc. V autobuse bylo naštěstí docela volno, tak jsem se mohla rozložit a ucho přišít, to jsem netušila, že jsem si tam přišila i svůj krásný svetr, kterým jsem chtěla večer oslnit majitele.

V Brně pak přistoupila korpulentní dáma a hrnula se ke mě na sedadlo. Byla strašně „nasmraděná“ a mě se udělalo špatně, okýnka tam nebyly, jen klimatizace a ta nefungovala. Naštěstí byla už hranice, autobus zastavil a já jsem mohla vyběhnout ven.

Do Bratislavy jsme přijeli o 10 min. dřív, ale když jsem tam už trčela přes půl hodiny a nikdo mne nejevil zájem, rozhodla jsem se zavolat na telefon co mi dali, že je na šéfa. Jenže to bylo špatný číslo a tam se ozvalo „si ja“, kézy čokolom, nemptudum, a další podobný nesmysly . Takže bylo půl jedenáctý v noci a já netušila jak se dostanu do Šamorína. Hledala jsem informace, jenže už bylo všechno zavřený. Zničeně jsem si sedla na lavičku, když se ke mě přihrnul nějaký bezdomovec ve slamáčku. Najednou to začalo na mě mluvit, hai Móníká..... a on to byl ten jejich riaditel, jenže je to Maďar a k tomu napůl Kazach.

Mylně se domnívá, že mluví česky, jenže je to taková směsice ruštiny, maďarštiny a angličtiny. Naložil mne do auta a vezl bůhví kam, pak mávl rukou a vykřikl túta fírma ( né, že bych něco viděla, byla tma jako v pytli a už skoro půlnoc). Pak se asi za deset minut vynořil nějaký oprýskaný barák a bylo mi radostně sděleno: túta hótela. Vyklopil mne na chodník se slovy: útrom vé firma eigt čásy a byl pryč. Marně jsem hledala kde je „túta hótela,“ ale nalevo nabízeli podprsenky a z druhé strany zlevněnou elektroniku. Až za chvíli jsem v malé proluce objevila něco jako vchod do malého penzionu.Zazvonila jsem a jo, bylo to ono. Naštěstí tam mluvili slovensky, dostala jsem klíč od pokoje a taky ovládání k televizi (na tu jsem teda určitě měla myšlenky) a mohla jsem se svalit do postele.

Ráno, koloběh šíleností pokračoval. Měla jsem tam mít snídani, o ničem nevěděli a když už něco přinesli, byl to děs. Dva malé okoralé rohlíčky z časů bratra Žižky, malé máslíčko a džem a paštičku, všechno v těch malinkých baleních, kde není ani 20g. Čaj byl uvařený z ponožky a vystavené minerálky byly zavřené a nešly otevřít. Pikolík nikde žádný a já jsem už měla být dávno vé firma.

Tak jsem to vzdala a ocitla jsem se do víru „velkoměsta“- Šamorín je pidi městečko a jestli má 3000 obyvatel, tak je to moc. Převládá tam panelová kultura, a všechny domy - krabice jsou si podobné. Jak najdu „túta firma“ jsem vůbec netušila, jelikož v noci nebylo nic vidět a taky jsem si naivně myslela, že mi někoho pošlou, abych se neztratila. Asi je to vůbec netrápilo, protože jsem měla už hodinu zpoždění a nikdo mne nehledal, i když měli i číslo na můj mobil. Nakonec jsem si odchytila nějakého policajta co mluvil slovensky, hrozný problém, tam totiž všichni po maďarsky, a společným úsilím jsme túta firma vypátrali.

Jenže vyhráno ještě nebylo, dveře zamčené, zvonek žádný a na dveřích pro změnu maďarská tabulka. Zaklepala jsem ... nic, začala jsem obcházet budovu jak hladový vlk ( to jsem taky byla), ale nikde nikdo. Za půl hodiny jsem potkala nějakou babču, co se vyštrachala z obrovské krabice (byla to skladnice a připravovala zboží). Vrhla se na mne, opět s maďarským švitořením, z kterého jsem pochopila akorát jo napot kivánok Móníka (jako by mne znala nebo co). Vytáhla klíč z pod rohožky a dovedla mne k účetní, která mluvila SLOVENSKY a já konečně po čase rozuměla, co mi kdo říká.

Ingrid – paní účetní, co mne měla učit faktury, na mne vůbec neměla čas, pořád drnčely telefony nebo courali lidi ze skladu a účetní program byl jako vše v maďarštině. Takže moje poznámky, které mám jsou značně tenké a nevím jak teď budu fungovat.

Naštěstí!? Je tady na pobočce v Čechách můj známý, co už pro ně pracuje, tak snad to nebude tak hrozný. To je taky jediný důvod proč jsem to všechno absolvovala, jinak po přečtení bláznivého líčení onoho výletu, musí každý dojmu, že jsem asi spadla na hlavu, když jsem jela nevím kam a nevím s kým.

Pokračování příště....

Tak jsem to dopracovala, byla jsem dnes odpoledne v práci a vzhledem k tomu, že je neděle mne to pěkně štve. Nějak se mi to nechce líbit, jenže nic jiného nemám. Takže ještě chvíli vydržím a pak ....

Tento týden byl vskutku děsivý, jelikož tady strašil šéf - ten co si myslí, že mluví česky, ale je to spíš jeho představa než skutečnost. Týden před tím jsem se jakžtakž zorientovala v kanceláři a v počítači, takže jsem si naivně myslela, že to snad půjde. Chodila jsem domů i v pět. JENŽE ..... přišlo pondělí a s ním i hrůza na světě největší, člověk co si nevidí na špičku nosu a je schopný během hodiny vydat spoustu nesmyslných příkazů, které si vzájemně protiřečí.

Už po cestě v autě se rozhodl řídit firmu. Přesně v 8.00 mi volal, co že to dělám a musela jsem mu předčítat co píšu na faktury ( nerozuměl tomu, takže on maďarsky, já česky..děs!, pak on rusky, já anglicky, taky děs!). Pak jsem musela spočítat kolik jich mám udělaných, kolik jich budu dělat a jak mi to bude dlouho trvat. Na tu poslední otázku nebyla uspokojivá odpověď, jelikož tiskárna se stále zasekává, takže ji musím stále rozmontovávat a zase skládat dohromady. Když už konečně vytiskne fakturu bez muchlání a rozmazání, tak číhám jako sup, až vydá takový zvláštní zvuk (jako ťuk)- to se mi to hezky rýmuje, a ručně pomalu skáču na perforování až ji můžu utrhnout. Jinak by se mi totiž nahrnula na tu další a bylo by z toho zase nic.

Když pak přijelo to neštěstí do firmy, uvítalo mne slovy : „Móníká budeme tikat, jó?!“ ( Pro nechápavé, nabídka k tykání). Pak seřval maďarsky kolegu, že měl rozvézt zboží a neudělal to, ale on nemohl, jelikož nebylo na skladě a taky byl nemocný. Chrchlal tam celý týden, zítra jde na plicní, ale velkého šéfa to nezajímá, musí do práce a on na něho ještě ječí.

Chodím do kanceláře okolo jednoho plakátu a tam stojí nápis : „To jste ještě neviděli, nový a netradiční cirkus“... ještě tam chybí šipka do toho šíleného podniku.

No už nebudu unavovat hrůzama, co ten člověk vymyslí, ale je mi záhadou, že stále fungují. V pátek totiž volal nějaký další šéf z Maďarska a jal se vysvětlovat, jakým směrem má jet řidič se zbožím. Seděl nad mapou a diktoval Příbram, Praha, Písek, Karlovy Vary, Pardubice, Plzeň, Benešov, České Budějovice.... asi jako Váňa okolo hrušky- opravdu to myslel v takovém pořadí . Jo a odborně tomu říkají : Bůdémé dělá krůhy v Pávlín. (asi po 2 dnech jsem to rozluštila, jezdit okruhy v městech, co má na starost dealerka Pavlína).

Ach jo, proč já mám pořád štěstí na takový zvláštní případy. A to tady šílený šéf bude ještě týden. Už si plánuju vzít s sebou do práce 5 kilo čokolády, jinak to nepřežiju. Jsem tam totiž od 8-8 a když se urvu na oběd, pošle mne stát frontu na poště, takže zase nic. Koncem měsíce má být félká odplátá (jako obrovská výplata) tak doufám, že to se mnou nepraští.

P.S. Nepraštilo, protože mi bylo nabídnuto, abych si místo peněž vzala čokolády a sušenky. To jsem s díky odmítla a taky jsem ukončila další spolupráci s touto netradiční firmou.

(Zaslaný příspěvek naší čtenářky v rámci Soutěže BABINET)