Rodina je základ, nebo tak to alespoň vnímáme dnes. Ve středověku tomu tak ale zdaleka nebylo. Manželství, stejně jako rození dětí, bylo jakousi výsostnou povinností ženy, ale jelikož se tehdy děti stejně rychle rodily, jako umíraly, o rodinném cítění nemohla být v žádném případě řeč. Manželka měla dokonce mnohem horší postavení než dívka – panna, nebo naopak žena – vdova.

foto / Unsplash

Dívky byly k manželským povinnostem vedeny už od dětství. Sotva překročily sedmý rok, byly vychovávány k tomu, že jednou převezmou starost nejen o svého manžela, děti ale i celé hospodářství. Vdavky byly možné výlučně za souhlasu otce, případně bratra. Dívka nejen, že sňatkem získala manželův společenský status, ale také jeho poručenství. O panenství, podle tehdejších zvyklostí, přicházela v klasické – misionářské poloze, jediné Bohem tolerovatelné. Plnohodnotného statusu manželky se však ženě dostalo až ve chvíli, kdy porodila prvního potomka, čímž prokázala svou plodnost. Rodina však zdaleka nefungovala jako dnes.

Ženy obvykle postrádaly rodinné cítění a využívaly služeb kojných. K dětem pak měly obecně odtažitější vztah. Důvodů se našlo více. Dívky rodily v nízkém věku a na dnešní dobu nezvykle velký počet dětí, které povětšinou nedožily dospělosti. Medicína byla tehdy ještě v plenkách, a tak se umíralo i na běžné nemoci. V případě nižších společenských vrstev navíc rodiče potomka, sotva trochu povyrostl, ihned zapojovali do domácích prací. Většinou byl jejich pohyb omezen jen na dům, ale např. ženy řemeslníků a obchodníků se podílely na prodeji výrobků jejich manželů. Chodily na trhy, prodávaly v krámech. Vesnické ženy zase obdělávaly pole, sbíraly dříví a částečně se podílely na pracích spojených se zemědělstvím. Ženy vstávaly jako první a poslední chodívaly i spát. 

Trestné bylo cizoložství, polygamie ale i vzájemné týrání manželů, ať už ženy mužem nebo naopak, a že rozhodně nešlo o ojedinělé případy! Role ženy totiž nebyla tak podřadná, jak je často vnímáno, a to právě během období renesance. Kroniky obvykle psali církevní hodnostáři, kteří žili v celibátu a k ženám měli vesměs negativní vztah. Mnohé z nich přesto vládly, studovaly a povinností manžela bylo o ně pečovat. Ostatně, tak by tomu mělo být i dnes.

Mužům naopak více přála móda. Až do 14. století vládl styl zvaný unisex a například spodní prádlo byl pojem zcela neznámý. Renesance však přinesla řadu změn i v oblékání a určitou dávku svobodomyslnosti. Mužská móda, včetně účesů, nesla výrazné prvky ženskosti. Byla o poznání přiléhavější a výstřednější. Projevovalo se to i na pestrobarevnosti oblečení. Dalo se tak snadno odvodit, ke které společenské vrstvě osoba přísluší. Barvení látek totiž patřilo mezi nákladné procedury. Používalo se výtažků z plodin, které jsou poměrně drahé i dnes. Byl jimi šafrán, borůvky nebo barviva dovážená z cizokrajných zemí jako například mořena, která je nejrozšířenější až v daleké Číně. Oproti tomu byla ženská móda o něco střízlivější. Už jen z důvodu častých těhotenství jsou dlouhé sukně mnohem praktičtější. Je zde ostatně vidět poněkud zvláštní paralela. Právě ve 20. století, kdy se zrodila antikoncepce, střídají tradiční dlouhé sukně kalhoty…

 

zdroj:

archiv Muzea města Prahy

https://www.stoplusjednicka.cz/zeno-prokaz-plodnost-jak-se-zilo-manzelkam-ve-stredoveku