Moje maminka mě často posílala na prázdniny k tetě, učitelce, která měla dva měsíce volna a navíc ještě ochotu se o mě nějaký čas postarat. Když jsme tam jednou s mámou přijely, zrovna zemřela tetička ze strýcovy strany, které bylo asi devadesát let, nikdy se neprovdala a celý život pracovala jako soukromý zemědělec. Teta mě tehdy vzala do jejího domku na vesnici, kde potřebovala vybavit nějaké záležitosti a já byla celkem v šoku z chudoby, v jaké ta žena žila. Jedna věc mě ale upoutala - když jsem si sedla na stoličku, tak sjel polštářek a pod ním ležely nádherné černé šatičky s úzkými ramínky, celé překrásně obšité černou lesklou bavlnkou a toutéž bavlnkou i vyšívané, na knoflíčky s velmi originálním zapínáním. Byl to skvost a unikát, vypadaly jako od Versaceho. Jen tak mimoděk jsem se tety zeptala co budou s věcmi po tetičce dělat a ona odvětila, že to dají na charitu, pokud to vůbec bude někdo chtít a zbytek vyhodí, protože teta stejně nic cenného neměla. Také dodala, že jestli se mi něco líbí, o čemž pochybuje, ať si to vezmu. No a já už měla pravda vybráno, a tak jsem si šaty dala do kabelky a byla štěstím bez sebe. Šaty jsem si šetřila a oblékla jsem si je až asi za 3 týdny, kdy už jsem byla zase zpátky doma. Měla jsem je na zábavě a víc sexy jsem už ani nemohla být. Kluci mě v nich obdivovali a obletovali, holky strašně záviděly. Vypadala jsem jako hvězda na předávání Oscarů, bez nadsázky. Podruhé jsem si šaty chtěla vzít na naše hody, což je v září. Bylo krásně, horko, takže jsem si je oblékla a těšila se, jak zase budou všichni zírat a závidět. Natřásala jsem se jako holub na báni, div že jsem nepukla. Ale jen do té doby, než přijela teta. Když mě uviděla, zbledla a vykřikla: "Co to máš proboha na sobě? Vždyť je to tetiččin rubáš!" Ani já ani moje mamka jsme moc nechápaly oč jde, až teta objasnila, že tyhle šaty si teta snad posledních dvacet či třicet let šila a vyšívala do truhly a že oni pak našly jen sáčko, šaty nemohli najít a tak jí chudeře dali jiné. Byl to asi nejcennější kus oblečení jaký kdy měla a mě bylo hrozně. Z toho, že jsem tu ubohou starou paní obrala o její šaty, že jsem se natřásala v pohřebním úboru.... Moje máma ty šaty ze mě doslova strhla a když se to vše objasnilo, utřela mně slzy a objala mě. Moc jsem se tehdy omlouvala a bylo mi to tak líto, ale bohužel, už se nedalo nic dělat. Kam se šaty poděly, opravdu nevím, ale moje vzpomínky na ně jsou hodně smíšené a i když mně to v nich velmi slušelo, už bych je nikdy na sebe neoblékla.

(Zaslaný příspěvek naší čtenářky v rámci Soutěže BABINET)