Nikdy jsem si nemyslela, že i já budu mezi těmi co stojí frontu na úřadě práce. Začalo to krátce před Vánocemi, kdy šéfová oznámila, že podnik neprosperuje a tím „šťastným“, kdo získává padáka jsem právě já.

Zatočil se se mnou svět, svátky na krku, holky čekají ve škole lyžařské kurzy, ta starší půjde do tanečních. Před očima mi naskakovala další a další finanční potěšení. A hlavně obsah mé peněženky nebyl v posledních letech moc uspokojivý, takže o tom, že bychom mohli žít nějaký čas z úspor nemohla být ani řeč.

Brzy jsem zjistila, že já čerstvě rozvedená ženská s dvěma dětmi a blížící se čtyřicítkou na krku, jen tak někoho neuchvátím, i když mám maturitu, domluvím se dvěma jazyky a počítač mi taky něco říká. Žádané jsou zejména absolventky, pokud možno pohledné blondýny s vlastním autem a mobilem, časově flexibilní. To já tedy opravdu nejsem, ale nemínila jsem se jen tak vzdát

Nakoupila jsem inzertní noviny a večer co večer brouzdala po internetu. Navštívila jsem personální agentury, které Vám mají pomáhat s hledáním práce, ale kromě toho, že jsem vyplnila stohy dotazníků se nic nestalo. Vlastně ano, jedna z nich mi teď, po dvou měsících radostně sdělila, že mne již zaevidovali. Z toho jsem vážně na větvi, ta rychlost blesku mne omráčila.

Stále jsem chodila na různé konkurzy, ale bylo to úplně zbytečné, práce, která by mne zajímala nebyla k mání. Ostatní lákavé nabídky s platem za 6.500 Kč jsem odmítala.Není mi jasné jak z takové částky může někdo žít, když jenom za nájem platíme 4.000 korun.

Pak se stalo něco zvláštního, bývalý kolega z práce potkal svou známou a řekl jí o mém trápení. Stal se nečekaný zázrak, za 15 minut jsem měla absolvovat přijímací pohovor. Byla jsem poslední na řadě mezi dalšími 20 uchazeči. Oni byli už vybráni v prvním kole, poslali své životopisy a potencionální zaměstnavatel projevil zájem. Věděli o čem je řeč, já sebraná z ulice, jsem jen matně tušila o co se jedná.

Snad proto jsem vůbec neměla obavy, že neuspěju. Přišla jsem si jen tak popovídat. I když je pravda, že některé dotazy byly dost záludné a nepříjemné. Odcházela jsem se smíšenými pocity, ale naděje umírá poslední. Následující den jsem měla zavolat, jestli jsem přijata. Nemožné se stalo skutečností, oznámili mi, že v lednu mám nastoupit na své nové pracoviště. Byla jsem šťastná, že vánoční svátky strávíme v klidu a těšila jsem se, že Nový rok s sebou přinese i nové, zajímavé zkušenosti.

Pak se ale začaly dít podivné věci, můj nástup byl odložen na 15. ledna. Musela jsem se zaregistrovat na úřadě práce. Tam jsem teprve viděla kolik lidí je nezaměstnaných a že není možné si práci vybírat podle toho co se Vám líbí. Musíte vzít cokoliv a ještě můžete být rádi, že vůbec nějaká nabídka je. Já jsem však v polovině měsíce opravdu nastoupila na slíbené místo.

První den byl nepříjemným překvapením. Nejdříve mne můj šéf přivítal slovy: „Co já s Vámi udělám, kam Vás dám, to vůbec nevím. Asi půjdete pro začátek k bezpečákovi. To bude nejlepší.“ Dalších pět hodin jsem strávila nad paragrafy a nařízeními a jedno školení střídalo druhé. Zbytek pracovní doby jsme běhali po obrovské budově a přilehlých pracovištích, stále jsme kontrolovali stav věcí a pracovníků.

Pokud jsem někde byla omylem představena, tak se slovy: „To je ta nová, vono se ještě neví, kde bude.“ Podobně proběhly další pracovní dny a můj šestý smysl mi říkal, že tady něco nehraje. Nešlo to, neslyšet poznámky: „Chudák ženská, je za rok pátá v pořadí a ten pátek jí rozhodně nezávidím.“ Řekla jsem si, že na ten osudný pátek si tedy počkám.

Ráno se nelišilo od těch předchozích, až v půl dvanácté se objevil můj vedoucí. Je rozhodnuto, běžte tam a tam, teď hned, převezmete celou agendu. Nejlepší bylo, že jsem vůbec netušila, kde se mé nové působiště nachází. Museli mne tam tedy odvést, protože kancelář byla schovaná ve sklepě.

Objevila jsem tam uplakanou paní, která třeštila oči a cukala hlavou na všechny strany, jako by přežila nějakou katastrofu. „Tak si pište ..“ pípla na uvítanou. Začala mi diktovat nějaká jména a mezi řečí dodala, že to musíme stihnout za tři hodiny. Pak jde domů a už nikdy nepřijde, na slovo nikdy kladla velký důraz. Spustila vodopád slz a já se konečně dozvěděla pravdu.

To, že má výpověď se dozvěděla před půl hodinou, že se na její místo konal nějaký konkurz vůbec nevěděla. Žádnou chybu neudělala, jen ví, že podnik patří bohatému akcionáři. Toho se všichni bojí a na koho on ukáže, musí jít pryč. Prý se mu nelíbila jedna plnoštíhlá dáma, která víc jak deset let dělala šéfku.Vyjádřil se o ní jako o dělové kouli, co už nechce vidět.

Mezi řečí mi podstrkovala papíry, které bych měla podepsat, inventární seznam majetku v hodnotě milionu korun (nevím kde je), protokol o předání neukončených prací (nevím jakých), klíče, čipové karty (nevím od čeho)… Takhle by to tedy nešlo, hned volám vedoucího, ale ten nemá čas. Prý má důležitou schůzku a dnes je pátek, povíme si to v pondělí, jen ať vše hezky podepíšu.

Jak jsem mírné povahy a nerada se předvádím, tak jsem se v minutě proměnila v ječící dračici: „Buď sem ihned přijde a vše mi vysvětlí nebo si to zařídím jinak. To přece nemůže myslet vážně, takový bordel na kolečkách.“ Odpověděl stručně: „Co chcete, to je tady u nás přece normální,“ a zavěsil.

Nezbývalo mi tedy nic jiného než napsat výpověď. Ještě teď je mi špatně, když si vzpomenu jak „báječné“ pracovní místo jsem mohla mít. Ráda jsem se vrátila na úřad práce a zkouším znovu najít nové zaměstnání. Vím, že si nemůžu moc vybírat, ale myslím si, že člověk by měl znát svou cenu a neměl by se nechat zbytečně šikanovat od druhých. Zdraví máme přece jenom jedno a za jeho ztrátu mi žádná sebelepší práce nestojí.