Jako mladá svobodná dívka jsem vždy snila o tom, jak se vdám a budu mít nejméně pět dětí. Realita všedních dnů mne však přesvědčila, že číslovka dvě je ta pravá.

První dcera Pavlínka se narodila v jarním měsíci březnu. Už její příchod na svět, o půlnoční hodině duchů, v pátek třináctého, svědčil o neomezených schopnostech.. Přehlídka začala hned v porodnici, místo pláče jen vrčela jako malé štěňátko.Obléknout na vlnící se tělíčko košilku, byl nadlidský úkol. Domů nás pustily už po týdnu a já bláhová se těšila, jak si budeme spolu užívat.

A opravdu „užívala“ jsem si nádherně, v noci jsem vůbec nespala a přes den běhala jako závodní chrt. Miminko vyžadovalo neustálou pozornost a já si říkala, až bude trochu větší, bude líp. Šeredně jsem se spletla, jakmile bylo Pavlínce půl roku, už seděla a neustále vymýšlela nové a nové kousky.

Přímo hororem se stala návštěva samoobsluhy. Seděla v nákupním košíku a snažila se nahrnout zboží z regálu k sobě. Pokud si strkala cigarety, chilli papričky nebo celofánové sáčky s nudlemi do pusy, bylo to ještě dobré. Mohla jsem kořist rychle vydoloval z jejích útrob. Horší bylo, když se rozhodla vyzkoušet můj postřeh. Chytání balonů mi nikdy nešlo, tady to bylo o to horší, že vzduchem lítaly kompoty, plechovky a malé skleničky. Každý chybný manévr se projevil na účtu u pokladny.

Po čase jsme se rozhodli, že zkrotíme neposedné dítko sportovní aktivitou. Nejprve jsme se vydali na nákup cvičebního úboru. Krásné červené tepláčky padly jako ulité. Pavlínka však vřeštěla: „Neci, neci, sou maliňký.“ Nechápu, co na nich je malé ! „No přeči ty kapsičty, hele koukej“, a snažila se do nich nacpat vedle stojícího pudlíka.

Brzy se projevilo její výtvarné nadání, čerstvě vymalovaný obývák natřela marmeládou, tatínkův řidičák pokreslila černou tuží a košili ozdobila čokoládovým nanukem. Zlatým hřebem se stal křeček, původně bílo hnědý. Změnil svou barvu na modrou, když ho Pavlínka polila inkoustem. Přihlásili jsme tedy holčičku do „lidušky“ na kreslení.

Paní učitelku si získala hned první hodinu. Na dotaz co nakreslila, bezelstně odpověděla: „To si ty“ a ukázala na hodně pokroucenou, černou kostru. „Tady de tvůj manžel“, podivně se klátící zelená koule. „A tvoje dítě Fifinka, co má lesklý voči“, na zemi ležící objekt s anténkou uprostřed.

Když byly Páje tři roky narodila se její sestřička Kačenka. Zdálo se, že druhé děťátko bude klidné a vyrovnané povahy. To by ale nesmělo mít za sourozence čerta v sukních. První akcí se stalo přemístění miminka do malého kočárku na panenky. Společnost mu dělal křeček a kočka, kteří si vyřizovali účty v jeho zavinovačce.

Můj život připomínal nádraží, kde jezdí jen rychlíky a žádný z nich nestaví. Jednou jsem řekla dost, čtyři roky na „mateřské“ a žádný volný den. Neumím pomalu ani normálně mluvit. Předvedla jsem se manželovi u večeře : „Hačni si a honem papej, ať můžeš jít brzy hajat.“ Tím byly dveře do ráje otevřeny. Dohoda zněla : „Každou druhou sobotu máš jen pro sebe a já budu hlídat děti.“

Ve vysněný den jsem odjela s kamarádkou do Prahy. Dopoledne jsme brouzdaly po Petříně a po obědě jsme se přemístily do malé kavárny. Nějak jsem to nemohla vydržet a tak jsem zkusila zavolat domů. Telefon dlouho vyzváněl a po nekonečné době se ozval Pavlínčin hlásek: „Mami, proč zvoníš tak nahlas, tatínek spinká, ještě nám ho probudíš“. Docela jsem se vyděsila, když ten co má hlídat spí, co asi dělají chudinky děti ? „My jsme hodný, hrajeme si na reklamu,“ snažily se mne uklidnit.

Začala jsem přemýšlet, jak se hraje na reklamu. V hlavě mi vířily obrázky těch nejoblíbenějších: „Odvaž se, nevaž se“, „Následuj instinkt“ a „Překvapivě lahodná chuť.“

Ani jedna z nich se nezdála být ta pravá. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než výlet předčasně ukončit.

Cesta vlakem se vlekla a musela být samá výhybka. Konečně jsem byla doma. Pohled, který se mi naskytl stál za to. Na zemi, před řvoucí televizní obrazovkou se válel spící tatínek. Jeho tričko zdobily zbytky od oběda – špagety s kečupem. Sušenka zakrývala řídnoucí skráně, zřejmě mu ji děťátka nadrobila na hlavu, když studovala hru na reklamu.

To nejděsivější na mne čekalo v kuchyni. Dva černoušci tam seděli na zemi. Mezi nimi hromada kakaa s cukrem a po jejím okraji potůčky mléka. Ten větší mlátil kladivem do dlaždiček a křičel: „Ještě více skvělých oříšků“.

Pak zvedli hlavičky a oči mých holčiček se rozzářily: „Maminko, vyrobily jsme ti výživný pokrm NUTELU!“

Měla jsem co dělat, abych se nevrhla na spícího krasavce, který měl ještě nalakované nehty a nohy ovázané mašličkou. Netušil vůbec nic a spokojeně oddychoval.

„Sbohem volné soboty a ať mi nikdo neříká, že mateřská dovolená je ráj.“

(Zaslaný příspěvek naší čtenářky v rámci Soutěže BABINET)