Po téměř sedmdesáti letech máme opět možnost začíst se do vrcholně dobrodružných příběhů amerického detektiva Léona Cliftona. Legendární sešitové čtení získalo s přibývajícími lety nový rozměr - stalo se nostalgickou připomínkou časů dávno minulých, jejichž atmosféru evokují i mimořádně zdařilé ilustrace. Léon Clifton řeší své případy a hrdinně nasazuje i život ve Spojených státech, vznikl však v Čechách, v dílně autora, jehož jménem si dnes nejsou jisti ani odborníci. Z více jak tří set existujících příběhů jich v knize najdete rovný tucet, například Dynamitová svíce, Mrtvola bez hlavy, Šílený lékař či Jedem a dýkou. Léon Clifton v nich je stejně okouzlující jako před lety. Ne-li víc.

Předmluva:

Léon Clifton se vrací

Kdyby žili naši pradědečkové či spíše už prapraděčkové, kteří pamatovali onu dobu, než nám zabili Ferdinanda, toho tlustého z Konopiště, určitě by na tuhle knížku stáli frontu. Ostatně mnozí z nich odjížděli do té první velké války vraždící bez milosrdenství se sešity Léona Cliftona v c.k. rakousko-uherské tornistře nebo v kapse svého polního mundúru.

Léon Clifton byl totiž nepochybně největší, nejslavnější, nejschopnější, nejdokonalejší, nejbystřejší, nejodvážnější a nejvynalézavější americký detektiv. Ač byl nalezen jako tříleté dítě v Nebrasce a nikdo nevěděl, kdo byli jeho rodiče, patřil v Česku v době před první světovou válkou k pojmům všeobecně nejznámějším a toto jméno kupodivu ani po stu letech neztratilo svůj zvuk. Nejen to. Podle onoho skvělého muže se nadlouho posuzovali i jiní detektivové a nutno přiznat, že Cliftonovu bystrému úsudku se nikdy nikdo nevyrovnal. Takový Sherlock Holmes byl proti němu upovídaný, suchopárný břídil i s těmi svými houslemi a žádnou konkurencí by mu nebyli ani komisař Maigret či advokát Perry Mason, poněkud samolibý a napomádovaný Herkule Poirot a desítky či stovky dalších.

Clifton, vyzbrojen svým kladívkem a věru nevšedním intelektem, postupoval totiž podle onoho známého latinského úsloví, jež v překladu zní „přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsemÿ. Nedělal si žádné velké těžkosti, kterým se jiní literární detektivové nevyhýbali a nevyhýbají ani nyní. Jako dobrý ohař vždy chytil bez zaváhání správnou stopu a šel za ní tempem věru nevídaným. Každý sešit s ním bylo možno úspěšně přečíst, než se lokálka dokodrcala do okresního

města a jeho zručný, školený milovník stačil pod gymnaziální lavicí přelouskat jedno dobrodružství během pouhé vyučovací hodiny, trvající padesát minut.

Sešity Leóna Cliftona vystupují v každé správné literárněodborné práci o detektivkách jako přímo excelentní ukázka braku a kýče. V tomto směru má jen dva soupeře, a sice jistého Nicka Cartera a pak Toma Sharka. Nikoliv však u nás. Léon Clifton, byť nalezený v Nebrasce a žijící výhradě ve Spojených státech amerických, je na rozdíl od nich ryze českého původu.

Je to krajně svérázný detektivní Čechoameričan či spíše Američanočech.

To samo o sobě není tak pozoruhodné, spíše britské než americké detektivy používali i později mnozí čeští autoři, např. Eduard Fiker. Ono se to totiž daleko lépe prodávalo a vražda britského lorda v jeho londýnském klubu nebo na zámku v hrabství Northamptonshire působila světověji, než kdyby k ní došlo ve Vršovicích či v Kardašově Řečici. Vlastně až Emil Vachek se svým panem Klubíčkem měl odvahu důsledně překládat velké kriminální případy do našeho prostředí a souběžně ovšem Karel Čapek ve svých povídkách, po nich i autoři další, třeba v minulosti zcela nedávné Václav Erben s dokonale gentlemanským kapitánem Exnerem. Nemluvě ani o případech pana rady Vacátka z příběhů Jiřího Marka, které se tomuhle všemu dost vymykají, protože byly psány podle skutečných událostí. Američanočech Léon Clifton ovšem za ty tři roky v Nebrasce, než ho našli, na svůj český původ zcela zapomněl, v tom věku česky ostatně ještě ani umět nemohl, a nepochybně nevěděl, kde jeho domovina leží takže nás celkem nepřekvapí, že všechny jeho velkolepé případy jsou made in USA.

Kuriózní je, že nejen on sám a ti, kdo ho jako malé dítko tenkrát našli, ještě než se stal vynikajícím detektivem, ale ani my dnes nic moc nevíme o jeho původu, kromě toho, že je ryze tuzemský. Řečeno velice prostě nikdo nemůže tvrdit s naprostou jistotou, kdo sešity o něm psal, a i když si hned jedno jméno uvedeme, není stoprocentně jisté a o autorství cliftonek u něj můžou být pochyby.

Za otce Léona Cliftona je totiž zpravidla pokládán jistý Jaroslav Pulda, který se narodil r. 1870 v Praze a zemřel r. 1926 v Brně, občanským povoláním herec, režisér a dramatický autor. Napsal např. prozaické knihy Bizardní novely, Komedianti včerejška, divadelní hry Taškařiny, Dvě lásky, Hrabě Monte Christo, Zatkněte vraha, Šotek z vodárny, Pán vzduchu aj. Také působil jako vydavatel a zodpovědný redaktor bratislavského časopisu Rarášek, hojně překláda z němčiny divadelní hry, operetní libreta aj. Že by se ale nějak výrazněji zapsal do české literatury, to tedy nikoliv. Jaroslav Kunc ve svém Slovníku soudobých českých spisovatelů beletristů, v díle připraveném se značnou knihovnickou důkladností, Puldovo jméno neuvádí, ačkoliv jinak je jeho práce informačně mimořádně obsáhlá. Vše, co o něm víme, je nanejvýš to, že byl dvakrát ženatý, pokaždé s herečkou, že působil v divadelních společnostech L. Chmelenského a J. Pištěka v Brně, ve Slovenském divadle Bratislavě a v Plzeňském divadle, ale také v pražském a brněnském Národním divadle, kde byl v obou i režisérem. Herecky to určitě nebyl žádný kandrdas, hrál takové titulní role, jako Chlestakova, Radúze, Hamleta, Falstaffa apod. Pro nás je nicméně podstatné, že se ke Cliftonu otcovství nikdy nepřihlásil, což by bylo dost podivné u herce, jimž obvykle nechybí jistá míra ješitnosti. Podle jiných zdrojů je ostatně stejně nezaručeným Cliftonovým původcem jistý Alfons Bohumil Šťastný, žijící v letech 1866 až 1922, pisatel stovek titulů nejrůznějších žánrů populární četby.

Ale upřímně řečeno, jestliže autor sám zdůraznil úvodem každého sešitu, že nikdo neví, kdo byli Léonovi rodiče, patrně v tom bylo i podvědomé přání, aby se to neprozradilo ani o jeho tatínkovi literárním. Ctěme toto přání, u pseudonymů tak často hnidopišskými literárními vědci porušované jen proto, aby se blýskli svou badatelskou snaživostí.

Tak či onak, sešitů s Léonem Cliftonem vzniklo v letech 1902 až 1910 víc než tři stovky. Některé z nich byly potom vydávány znovu, ale literární rozvoj české detektivky i větší počet překladů tvorby s náročnějšími cíli posléze uvrhly cliftonky v zapomnění, zbylo jen víceméně všeobecné ponětí detektivova jména a kladívka.

Právem?

Mohli bychom se opřít o citace z knihy Karla Čapka Marsyas, abychom řekli, že nikoliv.

Léon Clifton je totiž přímo extrakt, přímo výtažek toho, co je vlastně obsahem každé detektivky a co ve většině z nich je zakrýváno literární ambaláží. Clifton má jednu skvělou vlastnost – nic nepředstírá, na nic si nehraje, za nic se nevydává. Nazveme-li jej brakem nebo kýčem, můžeme tak učinit, ale tato slova nic neznamenají a jsou po mém soudu spíše než u těchto příběhů na místě u takové slovesnosti, jež se vydává za umění nejsouc jím. Nikoho nás patrně ani ve snu nenapadne, že o cosi, co nazýváme uměleckou literaturou, usiloval autor, jenž vyplodil zhruba počítáno tři sešity měsíčně. Čili téměř jeden týdně, když si občas dal pauzu nebo, pokud to vskutku byl Jaroslav Pulda, když se právě učil roli Hamleta či Chlestakova. Dokonce ani nikoho nenapadne, že by snad usiloval vtělit nějaké náročnější tvůrčí postupy do detektivní novely jako takový Dashiel Samuel Hammett. S Maltézským sokolem Cliftonovy příběhy věru srovnávat nebudeme.

S čím je při trošce dobré vůle srovnávat můžeme, jsou kramářské hrůzostrašné příběhy o těch velkých mordech, tj. přesněji velkejch mordech. Clifton je ve své přímočarosti, jednoznačnosti a dokonalosti průzračný, bezprostřední a předvídatelný, srozumitelný a uklidňující. Při vší jednoduchosti, s níž se tu setkáváme, má konstrukci zápletky vynalézavou, naše jistota o jeho úspěchu neutrpí sebemenší pochybnosti a nakonec udělá přesně totéž, co ten nejslavnější detektiv, který se do oné skutečné literatury dostal – dopadne pachatele, a to obvykle někoho jiného, než my jsme si mysleli. Podrobnostmi a velkými složitostmi se ovšem zatěžovat nemůže, jestliže to měl průměrný student přečíst pod lavicí během jedné vyučovací hodiny nebo pacient u zubaře, než na něj přišla řada a začali mu vrtat pětku vlevo nahoře.

Právě takto a s tímto vědomím budeme dnes po několika generacích číst Léona Cliftona znovu a právě proto vychází výběr jeho nejpříznačnějších příběhů, a to i v původní pravopisné podobě. Je svým způsobem součástí výhradně české čtenářské paměti, protože ovšem nikdy nebyl překládán a ač byl tak skvělý, v Nebrasce pomník nemá. Pokud řekneme, že čtenářské paměti pokleslé, bude ne tom hodně pravdy. A nechceme se zde odvolávat na vlny postmoderny tvrzením, že i ta je pamětí svého druhu. Jednak to víme, jednak patrně mnohému z nás v čekárně u zubaře Léon Clinton poslouží stejně dobře jako před sto lety.

Otakar Chaloupka

Vydalo nakladatelství CZ Books