"...Říká se, že ekologové mají tři životní stadia: optimismus, pesimismus a alkoholismus. Já jsem teď zrovna v tom druhém. Jsem pesimista a je to moje vina, protože hodně čtu. Existuje totiž poměrně silně vědecky podložená hypotéza, podle které současná míra konzumu je neudržitelná. Dohady jsou jen o tom, jak dlouhý časový horizont před sebou máme... " Jan Keller

"Stop konzumu" , pronesl můj vnuk, student umělecké školy. Překvapil mně. Navíc když jsem se k tomuto aktu rozhodla taky. Ani jeden z nás si ale neuvědomil, co takové prohlášení znamená. A tak jsem hrábla do odborných článků a dozvěděla se:

Že stop konzumu je zatím utopie. Že změna hodnot, pokud by vůbec nastala, by přišla až za několika generací. Že na podobné výzvy by prý část populace zareagovala tím, že by spěchala co nejrychleji a co nejvíc si užít. Že člověk je prý schopen solidarizovat nanejvýš tak se svou rodinou a s nejbližšími příbuznými a přáteli. Ale být solidární s tím, co přijde několik generací po nich, to prý člověk nedovede. A pokud by prý přišli k moci ti dnes třeba sociálně slabí, tak jejich první krok prý bude, že napodobí ty bohaté a ještě je předeženou...

A tak jsem musela uznat, že sociolog Jan Kelller, který sám nevlastní ani auto, má pravdu. Zkuste si přestat jezdit autem, když to máte tři kilometry k autobusu, který navíc jezdí jen sporadisky! Zkuste si topit v krbu dřevem, když nošení polen, která musí někdo nařezat a naštípat a nejsou zrovna lehká jako pírko, je pro vás v době nemoci či ve stáří namáhavé, někdy dokonce nemožné! Zkuste si doma vypnout světla, ledničku, pračku, televizi, či rádio...! Zkuste říci svým dětem, že jim nedáte peníze na věci potřebné do školy, aby se nestaly terčem posměchu svých kamarádů! A když se vám rozbijí boty, taky si je na koleni nespravíte. A dát je na opravu, kdy jen jejich zalepení stojí pomalu tolik co nové od Vietnamců, se nevyplatí. A tak bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Pokrokem ve všech oblastech lidského počínání jsme byli zataženi do konzumní společnosti, na cestu, ze které je skoro nemožné sejít. A pokud byste se o to přece jen chtěli krok po krůčku pokusit, budete okolím nazváni přinejmenším podivíny. Sama za sebe dodávám: a přece to zkuste! Pohnout dobrou věcí dopředu stojí za trochu námahy a nepochopení! Jenže! Když člověk chce něčemu pomoci, tak musí vždy začít především od sebe! A práce na sobe je to nejtěžší.