Při rozchodu rodičů bohužel dochází čím dále častěji ke sporům o dítě, kdy se jeho zájmy často vytrácejí, protože se v těch sporech uplatňují patogogické osobnosti některých rodičů. Ti pak někdy zneužívají děti tak, že je používají proti svým partnerům. Boj mezi rodiči někdy nekončí, ani když je řízení po rozchodu rodičů skončeno a pravidla nastavena. K této problematice se nám vyjádřil psychiatr Peter Pöthe.

fotografie: Freepik

“Syndrom zavrženého partnera”... Prý je to termín, co jste vymyslel Vy. Jak nám ho můžete vysvětlit?

Vymyslel jsem jej doopravdy. Chtěl jsem zprůhlednit trochu problematiku sporů o dítě, kdy se jeho zájmy často vytrácejí, protože se v těch sporech uplatňují patogogické osobnosti některých rodičů. Ti pak někdy zneužívají děti tak, že je používají proti svým partnerům. Ty děti pak trpí tzv. syndromem zavrženého rodiče. Na základě klinických zkušeností jsem definoval a popsal “syndrom zavrženého partnera”, ačkoli si uvědomuji, že se nejedná o žádný medicínský termín nebo diagnózu.

U syndromu zavrženého rodiče je to tak, že jeden rodič popuzuje dítě proti rodiči druhému a výsledek je že dítě toho druhé rodiče nenávidí, dá se říci...

Ano, druhý rodič se pro něj může stát naprosto špatným nebo bezcenným člověkem.  V podstatě to dítě je nuceno k tomu, aby veškerou dobrou zkušenost s tímto rodičem od sebe odštěpilo a popřelo.

Což se mi zdá úplně iracionální...

Ano, některé děti takto prostě fungují. Bohužel tím, že popřou část své emoční zkušenosti, popřou i část sebe, což má  vliv na jejich duševní zdraví. Následkem toho fungují jako rozštěpené, tzv. hraniční osobnosti.

Pojďme tedy k tomu syndromu zavrženého partnera. Jak byste jej definoval?

Soubor chování a projevů, který se v tzv. rozvodových sporech často opakují a které se právě vyznačují tím, že ten rodič, který je “odejit”, nebo vyhozen ze vztahu, nebo je opuštěn druhým rodičem, vyvíjí akce, které mají nevědomý nebo i vědomý cíl, udržovat patologickou závislost na partnerovi.

Termín “syndrom zavrženého partnera” se již začal díky Vám používat i na soudních přelíčeních. Prý obyčejně proti mužům, tátům. Tak jste to myslel i Vy, když jste to formuloval?

Myslím, že jako všechno v medicíně nebo psychologii se i toto dá zneužít. Samozřejmě jsem to nemyslel tak, že by se to mělo týkat jen mužů. Je ovšem pravda, že ten případ, na kterém jsem to prezentoval (který mám i na svém webu) odráží mojí zkušenost, kterou jsem s některými “bojovnými” otci udělal. Je pravdou, že zkušenost z “psychopatickými” otci jsem měl více, než z “psychopatickými” matkami, ale je to dáno tím, že u žen je násilné chování vůči partnerovi přece jen více skryté , než u mužů. Nicméně v poslední době čím dál víc se mi dostává informací, a v praxi se setkávám i s “problematickými” maminkami. Určitě si myslím, že by nebylo správně  tenhle “syndrom” používat jen v souvislosti s tatínky. Došel jsem k názoru, že pokud patologie u otce - hodně jednoduše řečeno - souvisí s jeho vztahem s vlastní matkou, patologie partnerky souvisí se špatným  vztahem s vlastním otcem.

Jak se tedy tento stav nebo syndrom u otců a u matek projevuje?

Můžeme říct, že v obou případech se jedná o tzv.hraniční poruchy osobnosti, které mají tendenci svůj patologický vztah s vlastním rodičem promítnout do svého partnera, tak že tomu partnerovi buď nevědomě ubližují, anebo se drží v chorobné závislosti, což jsou dvě strany téže mince. To znamená, že například muž, který je svou partnerkou odmítnut, protože ta od něj odejde, nebo se chystá odejít, promítne část své špatné zkušenosti s vlastní matkou do partnerky, kterou chce buď udržet v závislosti anebo totálně zničit. V případě rozchodu totiž prožívá velkou úzkost, jakoby se bál, že přestane existovat. Když nemá jiných prostředků jak patologickou závislost na partnerce udržet, tak k tomu využije nejslabší článek jejich vztahu, což jsou děti. V případě, když se jedná o tzv.hraniční osobnost u matky, dítě je pak nakonec nuceno v zájmu matky otce zcela zamítnout, zavrhnout. Vznikne syndrom zavrženého rodiče.

Na konce této “nemoci”, tohoto syndromu zavrženého partnera se z toho tedy vyvine až syndrom zavrženého rodiče?

Ano. Například matka, která byly v dětství svým otcem odmítaná a nemilovaná a měla matku, která byla ve vztahu k otci zcela submisivní, což vidíme třeba v sado-masochistických vztazích, nemohla nikdy sama sebe, ani svoji ženskost prožívat pozitivně. Partner jako otec dítěte tak nemá pro ní cenu, a dítě má naopak pro ní smysl v tom, že jí uděluje tu “pravou” a možná jedinou hodnotu.

Pochopil jsem, že lidé, kteří trpí tím syndromem, kteří tím ničí svého partnera, u matky to je obyčejně ovlivněné vztahem s jejím otcem a u partnera je to ovlivněné vztahem k jeho matce, je to tak?

Já si myslím že ano, i když samozřejmě má to i řadu jiných příčin, ale při analýze osobností jednotilivých rodičů jsem dospěl k tomuto názoru. U manžela, který trpí tím, že si jej jeho matka hrozně přivlastňovala a tím jej vlastně znehodnocovala a nedovolila mu vyrůst a nabýt vlastní nezávislé hodnoty, se tento vztah přenese na vztah k manželce. I jí bude štěpit na hodnou, idealizovanou a milující, a na špatnou a velmi mocnou, z které bude mít strach a kterou bude muset neustále “hlídat”.

Jak hlídat?

Tak, že jí nedovolí odejít, protože pak by se ta její špatná část dostala mimo jeho kontrolu a mohla by jej v jeho nevědomé fantazii zničit. A u žen je to tak, že byli otcem zavrhnuty. Ony nebyly zavrhnuty tím partnerem - ony byly zavrhnuté a znehodnocené svým otcem. To jsou většinou matky v kterých rodině jejich matka v dětství neměla žádnou hodnotu. Ten jejich otec mohl být násilník, který znehodnotil její matku, ale ta matka se mu podřizovala. Byla submisivní, a přijala tu roli té podřadné bytosti. Dcera v podobných rodinách má většinou mnohem menší hodnotu jako syn, jako její bratr. Když dcera dospěje a naváže trvalý vztah, má pak pocit, že její manžel je příčinou jejího nízkého sebevědomí, její nízké sebeúcty. Ale svým chováním k němu se nevědomě na to znehodnocení připravuje, sama si jej pak ve vztahu často potvrdí. Když se pak s takovým partnerem rozejde, je přesvědčena, že on je odpovědný za její pocity odmítnutí a znehohodnocení, nikoli její otec, kterého si někdy paradoxně idealizuje. Taková dívka či paní pak může vyhodit svého milujícího a věrného partnera protože nedokáže překonat trauma ze svého odmítnutí v dětství, kterého si často není vědoma. Udělá si pak ze svého dítěte spojence, někoho kdo jí nikdy neodmítne, s kým se symbioticky spojí, aby se stalo nepřetržitým zdrojem její vlastní hodnoty.

To zní dost hrozně. Jak z toho tedy ven? Co by jste doporučil z odborného - medicínskeho hlediska?

Doporučuji v každém případě zkoumat osobnosti rodičů i z pohledu jejich osobní historie a kvality jejich vztahů s vlastními rodiči. V žádném případě by soudy neměli dopustit, aby bylo dítěti dovoleno “odmítat” jednoho z rodičů po jejich rozchodu, což se samozřejmě netýká případů kdy je prokázáno, opakuji prokázáno, domácí násilí, kterému bylo dítě svědkem, a kvůli kterému má právem strach. A samozřejmě se to netýká ani případů, kdy odmítaný rodič dítě sexuálně zneužil anebo týral. Dlouhodobě by však i tyto případy měly být ošetřeny, myslím terapeuticky, tak, aby k zániku vztahu dítěte s rodičem nedošlo, a aby nedošlo k rozvinutí syndromu zavrženého rodiče. ten totiž vede k rozštěpení nejen rodiče, ale i osobnosti dítěte .Kvalitní znalecký posudek, zaměřený na zkoumání toho, zda rodič netrpí poruchou osobnosti (psychopatií) může být v tomto směru velmi důležitý.

Děkujeme za rozhovor

zdroj: redakce / článek vznilk ve spolupráci s psychiatrem Peterem Pöthem