S mojí kamarádkou jsme byly nerozlučná dvojka už od střední školy. Celý život obě bydlíme ve stejném městě a vídaly jsme se dlouhé roky téměř každý den. Já jsem jako svědek byla na svatbě jí a ona byla za svědka na svatbě mně. Chodily jsme spolu cvičit, trávily jsme spolu Silvestry, jezdívaly jsme spolu občas na společné dovolené a z našich manželů se postupně také stali nejlepší kamarádi. Když jsem porodila své první dítě, moje kamarádka byla jednou z prvních návštěv v porodnici. Na co jen vzpomenete, u toho jsme vždy byly spolu.

foto / Pexels

Kamarádka byla dlouho bezdětná a probrečela u mě spoustu večerů, když se ani několikáté umělé oplodnění nepodařilo. Čas běžel a moje děti mezitím oslavily páté a sedmé narozeniny. Kamarádka s nimi nikdy neměla jediný problém a také moje děti tuhle oblíbenou tetu zbožňovaly. Až teď před rokem se konečně zadařilo a mojí nejlepší kamarádce se po dlouhých letech snažení narodilo vytoužené miminko. Byla jsem společně s ní maximálně šťastná a spokojené mateřství jsem jí ze srdce přála. Ze začátku jsme spolu chodívaly na hřiště, na různé dětské akce a tak dále. Čím více ale moje kamarádka získávala mateřské sebevědomí, tím více jsme se začaly odcizovat a měly jsme jiné názory. Moje kamarádka jakoby najednou nedokázala pochopit, že roční dítě je náročné úplně jinak než větší děti. Nejdříve začaly neshody jen velmi nevinně. Sem tam utrousila nějakou poznámku o tom, že bych to či ono měla dělat jinak. To nikdy dřív neřekla. Nechávala jsem to být a nereagovala jsem. Moje kamarádka však více a více přitvrzovala. Dětem bych prý neměla dávat sladkosti, neměla bych je nechávat dívat tak dlouho na televizi, měla bych našemu školákovi více pomáhat s učením, měla bych je více peskovat za to, že jsou na hřištích hluční, atd. Každý den to bylo něco jiného, co si našla a co jí na mých dětech najednou vadilo.

Jednou už mi došla trpělivost a poprosila jsem ji, ať si hledí svého dítka. Já se jí také do ničeho nevměšuji. Ani by mě nenapadlo ji za něco kritizovat. Ale ta její postupně sílící arogance a přesvědčení o tom, že jen ona jediná je ta matka, která vše dělá správně, to mě neskutečně vytáčelo. Byla jsem mírná, ale přesto nakonec došlo k hádce. Vmetla mi tak do obličeje, že moje děti jsou hrozně nevychované a že na její dítě mají špatný vliv. Nevěřila jsem vlastním uším. Ve vzteku jsem opáčila něco ve smyslu, ať jde laskavě někam a až jednou bude její dítě větší, tak že si povíme.

Zatím jsme si nepověděly nic. Když se potkáme, otočíme hlavu na druhou stranu a ani se nepozdravíme. Přestaly jsme se spolu úplně bavit a ani jedna z nás nechce ustoupit. Já mám pocit, že se nemám za co omlouvat a ona si asi také pravděpodobně nemyslí, že by něco udělala špatně. Samozřejmě mě mrzí, jak hloupě a rychle může takové dlouholeté kamarádství skončit, ale ustoupit nehodlám. Moje děti rozhodně k nevychovaným nepatří a jsem skutečně zvědavá na to, kam moje kamarádka s tou svou opičí láskou, která se už teď hodně projevuje, jednou dojde.

Věra, 37 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.