Nikdy jsem alkoholu neholdovala. Pivo mi nechutná vůbec. Tvrdý alkohol jde absolutně kolem mě a po různých sladkých likérech nebo lepivých panácích mě druhý den šíleně bolí hlava. Ve společnosti přátel a rodiny jsem vždy byla spíše terčem posměchu za to, že se se mnou v podstatě vůbec nedá ponocovat. Pít a bujaře se veselit už teprve ne. Moje sklenička vína, která mi vždy na večírcích vydržela i do půlnoci, přišla ostatním legrační.

ilustrační fotografie: Pexels

Od té doby, co jsem již delší dobu na mateřské, se ale můj vztah alkoholu podstatně změnil. Tedy alespoň tak to tvrdí okolí. Já osobně nic takového nepozoruji a vždy mě zarazí, když něco takového slyším. A takový komentář jsem na svou adresu neslyšela jednou nebo pětkrát, slýchám to velice často. Ano, je pravda, že když uložím děti, dám si skleničku vína. To jsem nikdy dřív nedělala, to souhlasí. Nikdy dřív jsem ale také nebyla den co den sama se třemi menšími dětmi.

Mého manžela povýšili, když se nám narodilo prostřední dítě. Tehdy to i tak ještě bylo v pohodě. I když už začal více a více dojíždět do zahraničí za prací, přece jen pořád býval alespoň pár dní v týdnu doma. Víkendy nebyly pravidlem, ale velkou odměnou pak třeba sem tam byla doba od pondělí do středy. Chviličku poté, co se nám narodil poslední prcek, začal můj muž již definitivně trávit více času v zahraničí a domů kolikrát nepřijel celé tři týdny. Jsem si jistá, že žádná jiná žena v tom není, jak se mi mimochodem okolí také snaží namluvit. Můj muž se snaží, jak jen může, aby nás po finanční stránce zajistil. Jsem si dobře vědoma toho, že to díky němu se máme tak dobře, jak se máme. Po osobní stránce pak ale samozřejmě člověk, a obzvláště pak žena v nekonečném kolotoči se třemi dětmi, strádá.

Já samozřejmě nepopírám, že si každý večer víno nedopřeju, ale není to něco, co bych neměla (domnívám se) pod kontrolou. V životě se mi nestalo, že bych snad sama za jeden večer vypila celou lahev. To je nemyslitelné. Přesto se okolí domnívá, že piju na žal, protože jsem sama.

Dle slov z okolí mám v lednici vždy víno a po večerech prý dost popíjím. Slýchám o sobě, jak mě potkávají lehce ovíněnou, když jdu od kamarádky, zatímco moje máma hlídá děti. Jelikož žijeme na hodně malém městě, lidé tady na mě koukají jako na alkoholika. Už mockrát jsem se snažila svému okolí i rodičům manžela vysvětlit, že problém s alkoholem opravdu nemám. Nebylo to ale nic platné. Už jen to, že jsem se bezdůvodně začala obhajovat, byla pouze voda na jejich mlýn. Nyní už to nechávám být, ale i tím jejich alkoholickou představu, kterou si o mně nesmyslně vytvořili, přiživuju. Vždyť mám vše pod kontrolou, tak čeho bych se bála. Nebo ne?

Sandra, 37 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.