Když jsme s manželem měli našeho prvního synka, byla to naprostá paráda. Vše bylo zalité sluncem a vytoužené miminko naši rodinu jednoznačně obohatilo. Je pravda, že nejen babičky, ale také hlavně já jsem tehdy byla podstatně mladší a pravděpodobně flegmatičtější. Dneska mi jdou všechny ty nevyžádané rady na nervy a bouchnu i tehdy, když to sama od sebe vůbec nečekám.

ilustrační fotografie: Pexels

Prvního syna jsme měli před 18 lety. Mně tehdy bylo pouhých 27 let a byl to krásný čas. Kloučka jsem si užívala se vším všudy a pomoc babiček jsem vítala. I teď, když na to vzpomínám, mám dojem, že jsme si to tehdy všichni náramně užívali. Nejsem si jistá, jestli mi už před těmi osmnácti lety dávaly babičky najevo, že to či ono dělám špatně a já jsem to zkrátka jen nevnímala, nebo jestli to skutečně nedělávaly. Ať tak nebo tak, dnes to máme na denním pořádku.

Kvůli zdravotním problémům mi před pár lety bylo řečeno, že další děti už mít nikdy nebudu. Chvíli mi trvalo, než jsem to přijala a zpracovala, ale nakonec mi stejně nic jiného nezbylo. Chvíli před narozeninami se mi však opozdila menstruace. Přisuzovala jsem to jen zvýšenému stresu nebo dokonce přechodu. Nakonec se ze zpoždění opravdu vyklubalo dítě a já jsem se tak ve 41 letech znovu stala matkou malinkého miminka.

S manželem jsme byli šťastni jako blechy a ani na chvíli jsme si nepřipustili, že bychom to nezvládli. Takto jsme vůbec nepřemýšleli. Ano, po tolik letech, navíc když už jste starší, je to trochu složitější a náročnější než napoprvé, ale když se chce, všechno jde. Nezestárla jsem však jen já a můj muž. Také naše maminky jsou dnes starší a mají asi pocit, že jsem snad péči o dítě zapomněla. Proto mi neustále radí a nad každou novinkou kroutí hlavou.

Já jsem člověk, kterému moderna a trendy nijak nevadí. Naopak. Vyhledávám to. U prvního syna jsem tehdy asi intuitivně dělala to, co jsem považovala za nejsprávnější a nepídila jsem se po tom, co je mezi maminkami právě moderní. Dnes už mi to umožňují jak finance, tak životní zkušenosti. Opravdu tak nevidíme jeden jediný důvod, proč by mě měl někdo v mém věku neustále napomínat a vodit za ručičku.

Od toho, co se malý narodil, jsem bez problémů kojila a kojím ho dodnes, kdy jsou mu dva roky. Hned jak to šlo, začala jsem ho nosit v šátku. Když to situace umožnila, chodili jsme na plavání pro miminka a na různé rozvíjecí kroužky. Snažím se vařit mu jen z kvalitních potravin a nesnáším plastové hračky. Nemám problém je rodině přímo zakázat. Nechci, aby si malý zvykal na sladké umělotiny, a bohatě si vystačí s ovocem. Když jako malý hodně trpěl na bolení bříška, využívala jsem produkty z lékárny a nespoléhala se na fenyklový čaj, který u nás prostě nepomáhal. A tak je to se vším. Všechno co jsem dělala a dělám, dělám proto, že to tak zkrátka cítím.

S tím vším ale dnes babičky mají problém. Proč malého oblékám tak moc nebo málo? Proč mu prostě nedám párek? Proč si malý nesmí vzít sušenku, vždyť ho to přece nezabije? Proč ještě pořád kojím, vždyť už je velký dost. Proč jsem ho proboha jen nosila v šátku? Teď z toho určitě bude celý křivý. Proč s námi spí v posteli? To se nám jednou vymstí. Proč s malým vůbec tak diskutuju? Mám zavelet a hotovo. To všechno naše babičky řeší.

Někdy mám ale pocit, že si prostě jen chtějí rýpnout a připomenout mi, že ony to dělávaly jinak a lépe. Proč já dělám věci, tak jak je dělám, to vědět ani pořádně nechtějí. Kdykoliv zabředneme do debaty o něčem, co by ony dělaly jinak, je z jejich strany vlastně hned po diskuzi.

Markéta, 43 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.