Předsevzetí zůstat silnou jí nevydrželo dlouho. Dovezli ji na liduprázdné oddělení a ona na chvíli pocítila úlevu, protože neviděla žádné pomatené šílence běhat po chodbách. Bylo jí divné, proč tam vůbec nikdo není, a dala si to okamžitě do spojitosti se svojí hospitalizací.

Ti psychiatři se musí nějak živit, takže když mají nedostatek, zavírají sem ZDRAVÉ. V duchu se tomu skoro zasmála. Přidělili jí pokoj, na chvíli úplně osaměla. Byl pátek, všichni se těšili na víkend. Na co se může těšit ona? Až ji budou zase vyslýchat a ptát se jí, proč nejí? Ona jim to neumí vysvětlit, připadá jí to normální. Ona s tím „umí žít" a jim to může být jedno.

Podívala se z obrovského okna, které z určitého pochopitelného důvodu nešlo otvírat, do deštivého listopadového podvečera. Neviděla nikoho, ale šíleně si teď přála, aby tu s ní byl někdo, kdo by jí pomohl, nebo snad porozuměl. Začaly jí stékat slzy bezvýchodné bezmoci. Nedovolili jí se ani v klidu rozloučit s matkou, která jí přivezla věci. I ona měla na tvářích stopy po slzách, ale snažila se tvářit povzbudivě. Musí ji tu nechat, svoji jedinou dceru. Její bezproblémová, chytrá a inteligentní holčička se ocitla z nějakého nepochopitelného zásahu osudu na psychiatrii a ona nemůže nic dělat. Musí jet domů za manželem. Čeká je bezesná noc, která nebude zdaleka poslední, a před tím dohadování a vzájemné obviňování, kdo za to může.

První víkend v nemocnici byl snad nejdelší v jejím životě. Nemohla dělat vůbec nic, nebavilo ji číst, dokonce se nesnažila ani tajně cvičit, prostě jen ležela na posteli a zírala do zdi. V mozku jí tepala jediná myšlenka – jak se odsud co nejrychleji dostat. Začala se „snažit". To snažení spočívalo v tom, že snědla, cokoliv jí dali. Sama se později divila, že to jedla bez nejmenšího odporu a sebezapření, dalo by se dokonce říci, že i s chutí. Silná motivace vrátit se domů na chvíli utlumila psychickou zábranu nejíst. V téhle fázi měla ještě velkou naději vyléčit se, ale ta naděje bohužel nenacházela podporu.

Návštěva rodičů se neobešla bez slz a zoufalého žadonění o odvoz domů. Rodiče ale měli radost, že dcera konečně jí, a trochu zkreslený dojem, že je jí tu skutečně pomáháno. Proto si samozřejmě mysleli, že když ji tu ještě nějaký čas nechají, uzdraví se. V této chvíli ale ještě nevěděli, že „jenom" jíst jejich dceři z nemoci nepomůže, ačkoliv je to významná a životně důležitá součást léčby.

Na oddělení dětské psychiatrie si i přes varování lékařů pobyla pouhý týden. Za týden přibrala dvě kila a podstoupila dvě „terapeutická sezení", jejichž hlavním účelem bylo rozebírat jednotlivé problémy pacientů. Takové sezení má ovšem smysl pouze tehdy, pokud jeho účastníci řeší stejný problém. Těžko můžeme očekávat schopnost empatie či slova podpory od toho, kdo o naší nemoci nikdy neslyšel a nemá s ní žádné zkušenosti. Je to stejné, jako kdybyste po autistovi chtěli, aby o svém problému diskutoval s drogově závislým. Ona se cítila podobně. Na sezení si připadala úplně zbytečná. Nikdo po ní naštěstí nechtěl, aby mluvila. Protože tu byla poprvé, stačilo jenom říct jmenuju se tak a tak, je mi tolik a tolik a mám anorexii. Při vyslovení posledního slova se jí oči zalévaly slzami, ale přemohla se. Na to, že ji „pracovně" označují jako anorektičku, v horším případě „mentálku" se snažila zvyknout. Celou hodinu musela vydržet poslouchat ostatní. Což o to, s tím neměla nikdy problém, ale teď ji to vůbec nezajímalo. Proč je tu zavřená s lidmi, kteří utekli z domova, podřezali si žíly, chovají se agresivně, mají problémy ve škole...? Vždyť ona vzhledem k nim žádný problém nemá. Mohla by teď klidně být venku mezi „normálními" lidmi. Jediné, co si z téhle terapie odnesla, bylo rozhodnutí, že se tam nikdy nechce vrátit a ještě silnější přesvědčení, že je naprosto zdravá. Rodiče přemluvila, aby podepsali revers, lékaři je sice varovali, ale oni věřili svému dítěti a viděli, že tam trpí. Který rodič by tohle nechtěl ukončit?

Tak tedy přešla do fáze, které se odborně říká ambulantní léčba, laicky řečeno o krok blíže k propasti v případě, že nemáte dobrého psychiatra a dobře proškolené rodiče a další blízké, kteří se o vás hodlají „starat". O vlastní silné vůli a motivaci anorektičky bych příliš nemluvila, na tu se totiž v téhle fázi nedá vůbec spolehnout. Je to sice s podivem, ale určitá hranice soudnosti, tedy hranice, kdy jsou anorektičky schopné opět racionálně přemýšlet o sobě, je vázána na tělesnou váhu. Ta se nedá přesně vypočítat, spíše je možné ji odvodit z jednotlivých etap léčby a jejich úspěšnosti. Ona k té hranici měla ještě daleko, když ji propustili, vážila 36 kilo. Tvrdý boj pro ni teprve začínal.

předchozí díly si můžete přečíst ZDE a ZDE