Já jsem nikdy nebyla typ člověka, který by chtěl bydlet v rodinném domě. Mám ráda pohodlí panelákového bytu a je mi úplně jedno, že tomu někteří říkají králíkárny. Mně se v té králíkárně zkrátka žije dobře a nikdy mi tam nic nechybělo. Nákupy i kočárek vyvezu výtahem, když chci teplo, otočím knoflíkem u topení a v zimě si dám horkou sprchu kdykoliv, ne tehdy, až se konečně nahřeje voda. Taková jsem, tak to mám ráda a můj muž o mně všechno tohle ví. Ne, že bych nebrala v potaz jeho povahu a to, co chce on, ale měli jsme od začátku jediné pravidlo. Buď vztah, nebo dům. Jenže můj muž pravidlo porušil a teď, přesně z těch důvodů, které jsem předpokládala, že nastanou, kdybychom bydleli v domě, nám krachuje manželství.

ilustrační fotografie: Freepik

Moje švagrová je ambiciózní a bezdětná žena. Nikdy nechtěla mít děti a vzhledem k jejímu pokročilému věku se pravděpodobně toto rozhodnutí už nezmění. Je to typ ženy, který v práci tráví veškerý čas. Podle toho taky však vypadá dům, ve kterém bydlela. Ano, je pravda, že dům je obrovský a navenek honosný, ale uvnitř jí postupem času vše padalo na hlavu. Ne kvůli lenosti, ale pro nedostatek času. Člověku, který je věčně na služebních cestách, je celkem jedno, v jakém stavu jeho dům je. Švagrová se však před třemi lety odstěhovala do Kalifornie a my jsme se stali jejími podnájemníky. Od té doby to jde s naším manželstvím rychle z kopce.

Když manžel přišel s nápadem, že nám jeho sestra za hubičku pronajme dům, byla jsem vzteky bez sebe. Moc dobře věděl, že já do domu nechci. Jenže v bytě jsme byli taktéž v podnájmu, ale v podstatně dražším. Mateřská je nula nula nic a finanční situaci by nám stěhování do takto levného domu výrazně vylepšilo. Nechala jsem se tedy přemluvit, ale už předem jsem litovala.

Hned po nastěhování, které se událo zhruba před těmi třemi lety, se všechno začalo odehrávat tak, jak jsem předpokládala. Manžel věčně jen v garáži, nebo na zahradě. Malí dva synové ho doma téměř nevidí. Když je chci vzít na procházku, nechtějí, chtějí být s tátou a pomáhat mu s domem. Roztříštil se tak veškerý náš společný čas, na který jsme byli zvyklí. Na mně zůstala všechna péče o domácnost, která je několikrát větší, než byl náš byt. Romantické večery už také nemíváme, protože muž se vrací polomrtvý. Takže jen najíst, vykoupat a spát. S povídáním je také konec. Není kdy. Já nehodlám postávat a debatovat v garáži a můj muž zase nevydrží chvilku doma. Káva v altánku také nehrozí, protože dle mého muže na ni prostě není čas, když je na domě tolik práce. Kávu vysrkne za pochodu a hrnek nechá tam, kde ho napadne. S dětmi prý nebude stavět hloupé kostky, když může udělat tolik práce venku a na filmy se se mnou už také nedívá, protože i to je, dle jeho slov, ztráta času. A takhle je to každý den. Náš partnerský život šel totálně do kopru, protože dům dům dům. Každý den mě utvrzuje v tom, že jsem si měla stát za svým a do domu se prostě nestěhovat. A to ani kvůli nízkému nájmu. Samo se to určitě nezlepší a vše se bude časem jen zhoršovat. Po třináctiletém manželství tak nakonec asi opravdu dojde k rozvodu a to vše jen kvůli domu, ve kterém jsem nikdy bydlet nechtěla.

Eva, 38 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.