Již za několik dnů, konkrétně 22. června, nás čeká letní slunovrat a vstoupíme tak do znamení Raka. Pro toto znamení je typický pohyb: v průběhu roku postupuje dopředu, a přece se vrací. Období Raka je dobou oplodňování, vzniká nová jednota a dualita je překonána. Oplodnění však není zaměřeno směrem ven, ale dovnitř. Toto směřování dovnitř je zdánlivě pohybem zátky, ale ve skutečnosti tak vzniká nový život.

fotografie: Pixabay

Astrologicky patří znamení Raka k Měsíci, protože Měsíc je prasymbolem psychiky a duše, nevědomé složky naší osobnosti, vztahu matky a dítěte a vazby s vlastními počátky. Měsíc odpovídá ženským božstvům žijícím ve vodě. O řecké bohyni Seléné se říká, že měla padesát dětí, ale podle jiné legendy zůstala pannou.

Na počátek období Raka umístila křesťanská církev svátek svatého Jana Křtitele, který řekl o Ježíši: ,,On musí růsti, já pak menšiti se.“ Tento výrok se hodí velmi přesně na současné kosmické dění. O letním slunovratu dosáhlo Slunce svého nejvyššího bodu a nyní vystoupí na obloze každým dnem o trochu méně.

V den slunovratu 22. června se rozdělávají ,,svatojánské ohně“. Často se zapalují již v poledne, protože dříve se den počítal od jednoho poledne k druhému. V horách se na mnoha místech pouštěly do údolí ohnivá kola nebo se do vzduchu vyhazovaly hořící dřevěné kotouče zvané ,,sluneční koláče“. V německé obci Nieder-Konz, která se nachází na svazích údolí řeky Mosely, sbírali po celé vsi slámu a pak ji navršili do veliké kupy nad řekou. Když nadešla noc, vyšplhali se muži na vršek, zatímco ženy a děti musely čekat u ramene v polovině cesty. Poté bylo zapáleno kolo obalené slámou a dva silní mladíci je hnali holí po svahu k řece. Cílem bylo dostat hořící kolo do Mosely. Když se to zdařilo, bylo to znamení dobré úrody ve vinicích a obyvatelé vesnice tak získali právo na vůz naložený bílým vínem z okolních vesnic.

V švédských provinciích Bohusa Scania slaví den Jana Křtitele střelbou a ohni, kterým se říkalo ,,Balders Balar“ (Baldurova hranice). Baldur je syn Ódina a odpovídá Slunci. Dřevo do ohně muselo pocházet z devíti různých druhů stromů a přihlížející házeli do ohně jedovaté houby, aby zničili moc trolů a dalších zlých duchů.

Ve Švédsku byla svatojánská noc nejen svátkem ohně, ale i vody. Věřilo se, že některé studánky jsou nadány zázračnou mocí - a nemocní se k nim vydávali, aby si ulevili od svých neduhů.

V Sudetech kdysi na Jana Křtitele uhasínali všechny ohně v domě, dokonce i u kováře. Poté vzali hořící třísku ze svatojánského ohně a s ní vnášeli do domů nový oheň.

V Británii se dodnes říká svatojánským ohňům ,,bonfire“, což v překladu znamená „oheň z kostí“. Je to upomínka na to, že původně se v těchto ohních spalovaly zvířecí oběti. Na některých místech musel oheň vydávat silný kouř, aby byl vzduch zbaven zlých duchů.

Zajímavá je také zpráva italského básníka Petrarcy z roku 1333 z Kolína nad Rýnem, který zaznamenal, že o svátku Jana Křtitele ,,mnoho krásných žen drželo bílé ruce ve vodě a mumlalo přitom nesrozumitelné formulky, aby odradilo v nadcházejícím roce všechno neštěstí“. Že má tedy oslava letního slunovratu dávné kořeny, je naprosto zřejmé - a pohanské zvyky tak přetrvávají dodnes.

 

napsal Petr Matura

zdroj: Internet a kniha Astrologie v mýtech