Vystála jsem v sobotu půlhodinovou frontu, abych na vlastní oči spatřila nepopsatelnou orientální nádheru více jak šedesátí modelů světoznámé návrhářky Blanky Matragi v pražském Obecním domě.

Bylo narváno, jednolitý dav kontinuálně obtékal ostrůvky s róbami, jaké už asi nikdy na vlastní oči neuvidí, a u těch zvlášť atraktivních tvořil zácpy.

Nemá smysl popisovat, jak úchvatné „šaty pro princezny“ se paní Matragi daří už roky a roky vytvářet. Spíše mě napadlo, jak velkou roli právě v jejím případě se hrála náhoda, a to ta šťastná. Jak by se asi odvíjel její život, kdyby jednoho dne, tuším, že na tramvajové zastávce, nepotkala zahraničního studenta Makrama Matragiho? Jak by žila dnes, kdyby projevila u dívek tolik žádanou rozumnost a s Arabem a muslimem zároveň si nic nezačínala? A co kdyby ji potkal podstatně tragičtější scénář, tedy že by se sice za cizince z arabské země sice provdala u nás, ale po příjezdu do jeho vlasti by zjistila, že tam s ním bude bydlet v polorozpadlé chatrči s jeho matkou, první ženou, jejími dětmi a opelichaným velbloudem?

Možná tehdy na té tramvajové zastávce měla dnešní paní Matragi víc štěstí než rozumu. Její Makram, ačkoliv pochází z kulturně tak odlišné země, se ukázal jako manžel podnikavé ženy v daleko lepším světle, než zřejmě většina českých mužů. Pochopil, jak obrovský talent jeho žena má, a v jejích plánech a práci ji vždy podporoval. I když to, samozřejmě, jako podnikatel ve stavebnictví, vůbec dělat nemusel. Přesto si našel čas, aby jí třeba vedl archiv, a to tak precizně, že ani sama Blanka Matragi, jak sama uvedla, netušila, co všechno uschoval. V článcích se o panu Matragim píše jako o „velkorysém a trpělivém“, o jeho ženě jako o „živlu“. To, že se našli a tak skvěle se doplňují, je možná ještě víc, než šťastná náhoda – prostě zázrak.

Kdyby se ovšem jistá Blanka Kyselová před nějakými pětadvaceti lety místo za Makrama Matragiho provdala třeba za Josefa Nováka, asi těžko by se časem propracovala do šatníků arabským princezen. Sama kdesi uvedla, že vrcholem její profesní kariéry by v takovém případě bylo místo návrhářky v OP Prostějov. Zapomněla však na rok 1989, který by asi při své podnikavé povaze dokázala určitě využít a možná by měla i první soukromý módní salón u nás. Samozřejmě kdyby se, třeba, nemusela starat o dvě děti a manžela. Možná by měla štěstí a i její český hypotetický manžel Josef Novák by byl velkorysý a trpělivý. Protože však čistě statisticky jsou nás takoví manželé v menšině, v zájmu „klidu v rodině“ by se buď přizpůsobila anebo by zvítězila její touha po svobodě a rozvedla by se. A místo vzorů na šaty pro šejchy by řešila prosté existenční starosti. Ale kdo ví – třeba by provdala za jiného cizince a navrhovala šaty někde v západní Evropě anebo by se nevdala vůbec a věnovala se třeba návrhům divadelních a filmových kostýmů… V žádném případě by však nebyla Matragi.

Ona ale je Blankou Matragi a výstava jejích modelů v Obecním domě představuje především její kolekci na rok 2007 inspirovanou motýli a dílem Františka Kupky. V menší míře jsou zastoupeny starší modely, nechybí ani její pověstné svatební šaty. Určitě zajímavé jsou i doprovodné ukázky detailů výšivek, fotografie modelů na modelkách, záznam z módních přehlídky i fascinující svítidlo s motýly podle jejího návrhu. Při detailním pohledu na jednotlivé modely zarazí ovšem jejich rozměry. Většina z nich zřejmě vyhovuje nepsanému modelingovému pravidlu – výška 180 cm, konfekční velikosti 36. Nechci se připojovat k současné štvanici na modelky těchto rozměrů, jisté procento ženské populace má skutečně to štěstí, že takto narodí a nemusí držet žádné drastické diety. Přesto by mě zajímalo, jak by se paní Matragi vypořádala s návrhem šatů pro nějakou menší a plnoštíhlejší šejchu. Určitě by šaty pro ní byly také krásné a vzhledem k rozměrům snad ještě bohatší a působivější.

Samozřejmě, že jsem chtěla tento článek doprovodit nějakou momentkou z výstavy. Bohužel – bylo zakázáno fotografovat. Přiznám se, že jsem nepochopila dost dobře proč. Výstava je tak výjimečná, že každý by si rád odnesl nějakou osobní fotografickou vzpomínku, zvláště pak holčičky by se rády vyfotily před pravými princeznovskými šaty – a také se tak potají dělo. Uvaděčky sice tyto přestupy nestíhaly nijak drasticky, ale přece. Odkazovaly přitom na možnost zakoupení katalogu – za 550 Kč. A to je na naše poměry bohužel docela dost. Vstupné přitom bylo vzhledem k českým poměrům nastaveno citlivě – plná cena 150, Kč, snížená 80 Kč a rodinná 250 Kč. Stalo by se tolik, kdyby bylo možné třeba za dalších 50 Kč či 100 Kč možné zakoupit povolení k fotografování na výstavě? Nelze předpokládat, že by takto došlo k nějaké průmyslové špionáži a vzhledem k davům na výstavě bylo možné pořídit nanejvýš momentky do rodinných alb. Proč to tedy návštěvníkům neumožnit? A vybrané poplatky by byly jistě třeba vítaným příspěvkem do „Sbírky Blanky Matragi na obnovu Libanonu“, kam již putovalo vstupné z přehlídek.