V polovině 14. století nebyla Evropa zdaleka tak zaostalá, jako se dnes líčí v literatuře či ve filmech. Byla to doba rozkvětu, kdy vzniklo mnoho uměleckých a filozofických děl. Dařilo se obchodu a migrace obyvatel byla na svoji dobu poměrně velká. Například v italské Florencii v té době žilo přibližně 100 tisíc obyvatel. Snad nejrušnější byl život ve městech na severu Itálie. Dalo se tedy předpokládat, že při takovém stupni zalidněnosti hrozí dříve či později vypuknutí nějaké nakažlivé choroby.

fotografie: Freepik

Stalo se tak na podzim roku 1347, kdy námořníci vracející se od Černého moře na východě přinesli s sebou velice zákeřnou nemoc. Tehdejší obyvatelé zprvu neměli tušení, jak moc je tato hrozivá nemoc zasáhne. Později se jí začalo říkat „černá smrt“. Zasáhla všechny složky společnosti od chudých lidí až po bohaté šlechtice a církevní hodnostáře.

V Evropě propukla tato epidemie nejprve v Itálii. Lidé onemocněli chorobou podobnou chřipce a zvraceli. Na krku, v tříslech a v podpaží se jim tvořily hnisavé otoky. Vnitřní krvácení působilo tvorbu fialových skvrn. Do týdne následovala smrt a člověk zemřel obdobně jako při zápalu plic.Z dvaceti procent populace za 2 - 3 měsíce zbyla jen hromada mrtvých. I když neexistovala žádná známá léčba, tehdejší lékaři dělali vše, co mohli. Vystrašení zámožní lidé se snažili koupit si jakoukoliv záchranu.

Jistý italský lékař například lidem radil jíst hlávkový salát a střídavě spát na pravém a levém boku, aby játra měla konstantní teplotu. Pacientům v pokročilém stadiu onemocnění ordinoval pastu ze smůly stromů, sušených lidských výkalů a kořene bílé lilie. Z dnešního pohledu bychom řekli, že se tak snažil vytvořit jakési homeopatikum, které mělo lidi uzdravovat. Tento lékař nakonec sám v roce 1348 moru podlehl.

Lidé se hromadně obraceli k Bohu, ale náboženství nikoho nezachránilo a černá smrt si vybírala svoji daň i mezi duchovními. Lidé často umírali i bez posledního pomazání, a tak mezi obyvatelstvem začala vládnout beznaděj. Lidé se báli jeden druhého a dokonce věřili, že mor se dá přenést i pohledem nebo jen pomyšlením na něj.

V roce 1348 lidé nabyli přesvědčení, že je zasáhla skutečná apokalypsa. Ve městě Sienna byla například zastavena stavba katedrály a velká chrámová loď o tom vydává svědectví dodnes, jelikož nebyla nikdy dostavěna. Pokud ve městech zemřely vůdčí osobnosti, zachvátil je totální chaos. Nepekl se chleba, neobdělávala se pole - a tak se k černé smrti přidal i hladomor.

Na jaře a v létě roku 1348 rostl počet mrtvých stále stejně. V Benátkách zemřelo 90 tisíc lidí a ve Florencii polovina obyvatel města. Hřbitovy byly plné, a tak se kopaly obrovské jámy za městy. Například v Sienně byly oběti vhazovány do starých základů městských hradeb. Ostatky nebohých obětí se tam nacházejí dodnes. V Miláně bylo zase ze strachu z černé smrti nařízeno, aby nemocní byli uvězněni v domech a tam také i zemřeli.

Na pokraji zkázy byl v té době rovněž i zbytek Evropy. V létě roku 1348 dorazil mor sledující tehdejší obchodní cesty na jih Francie. Mor se brzy dostal až do Avignonu, tehdejšího sídla papeže. Papež Klement VII. tehdy pobýval v Avignonu více než v Římě. Prohlásil, že cestou k uzdravení je modlitba a náboženské procesí. Ani to nepomohlo a mrtvé brzy nebylo kam pohřbívat. Papež nechal dokonce vysvětit řeku Rhonu, aby těla mohla být pohřbívána do ní. V Avignonu během šesti týdnů zemřelo 11 tisíc lidí včetně velkého množství kardinálů a duchovních.

Černou smrtí byly zasaženy i české země, ale následky moru zde nebyly tak katastrofální jako v jiných zemích. I tady však mor přicházel ruku v ruce s neúrodou, hospodářskou krizí a drahotou.Rozmohl se kult sv. Rocha jako patrona proti moru a byly nařízeny zvláštní protimorové modlitby.

V této situaci současně vznikalo i sociální napětí, a tak bylo potřeba najít nějakého obětního beránka, jímž se nakonec stali židé. Tehdy došlo k prvním pogromům. U nás se takový pogrom stal například v Chebu. Známý je také případ z Norimberku, kdy císař Karel IV. uzavřel s hodnostáři města smlouvu, že pokud budou tamní židé vybiti, připadne jejich majetek šlechtě a měšťanům. Nakonec k tomu došlo v roce 1349 a smrt si tak našla dalších 560 nevinných obětí. Nejednalo se však jistě ani zdaleka o jediné zvěrstvo, které epidemii moru doprovázelo. Tato první morová rána  tehdy zahubila asi třetinu Evropy (25 milionů lidí). Ve svém závěru se velmi pravděpodobně dostala do Polska, kde nakonec odezněla. Vracela se však v letech 1351, 1378, 1380 a vyžádala si další miliony obětí. Počet obyvatelstva se tak vyrovnal na stav před epidemií až za 150 let.

 

Napsal Petr Matura

zdroj:cs.wikipedia.org