V autě mám naložený nákup, ale odvézt ho domů již nestihnu, protože ani ne za hodinu mám schůzku se svojí bývalou spolužačkou, že si zajdeme na kávu. Neviděly jsme se několik let a tak se na shledání těším.

Rozhlížím se a hledám volné místo. Usedám na lavičku mezi záhony rozkvetlých begonií a vychutnávám si chvíle odpočinku a krásného dne. Mám ráda takovéto chvilky a s chutí pozoruji kolemjdoucí, kteří stále spěchají sem a tam.

Na vedlejší lavičce sedí paní – babička s malým klučinou, který jí svačinu a mezi sousty má stále spousty otázek, na které babička sotva stíhá odpovídat.

Když svačina skončila v jeho bříšku, tak se dožaduje ještě sladké tyčinky, kterou vytahuje z tašky. Malý klučina má asi tak 5 let a hezkou výslovnost, i „r“ mu jde krásně. Upovídaný je jen co je pravda, malý rozumbrada.

„Babi a koupíš mi ještě tu barevnou zmrzlinu?“

„Až půjdeme domů, tak ti ji cestou koupím Martínku.“

„Babi a dáš mi nějaké korunky?“

„Na co by ti byly korunky, když všechno máš Martínku?“

„Já chci velké korunky, abych si je mohl schovat do pokladničky,“ říká klučina.

„Martínku, dala jsem ti včera velké korunky do pokladničky, tak ti je dneska nemůžu dát,“ trpělivě odpovídá babička.

„Proč ne?“

„Protože korunek nemám moc a musím je také šetřit,“ odpověděla babička, ale malý rozumbrada nebyl k zastavení.

„A na co je musíš šetřit?“ Babička chvíli mlčí a povzdechne si.

„Na pohřeb, protože stojí hodně korunek. Tatínek a maminka také šetří , na nové auto. A nelíbilo by se jim, kdyby ty korunky museli dát na něco jiného.“

Malý klučina přemýšlí, chvíli se dívá na babičku a najednou říká.

„Babi, bylo by lepší, kdyby tě něco sežralo!“

Babička pootočila hlavu na stranu a bylo vidět, jak ji smíchem cukají koutky.

Jak pokračovalo povídání mezi Martínkem a babičkou nevím, protože to už jsem odcházela a štěbetání malého rozumbrady se pomalu vzdalovalo.