Nikomu se momentální situace nelíbí a všichni mají nějaké problémy. Nikdo z nás v tyto dny nežije úplně stejně, jako tomu ještě nedávno bylo. Ale holt se musíme přizpůsobit nastalé situaci a dělat i to, co nám není úplně příjemné. U nás doma jsou teď, v už tak vyostřené době, náplní dne jen hádky a zase hádky. S manželem si jdeme po krku a nejen, že se nedokážeme pohnout z místa a dohodnout se na nějakém plánu, ale také čelíme zjištění, že se vůbec hádat neumíme. My jsme se totiž nehádali nikdy. Opravdu nikdy. Zdá se to jako veliké plus, ale není to tak. Teď najednou zjišťujeme, že v hádce neumíme komunikovat a děláme si naschvály.

Můj muž je o pár let mladší než já a je to horká hlava. I tak se s ním ale vždy dalo dobře mluvit. Je vstřícný a velmi inteligentní. Názory na koronavirus náš však rozdělily. Můj muž je zrovna člověk skálopevně přesvědčený o tom, že žádný virus není. Libuje si ve všech konspiračních teoriích a vždycky si najde něco, co hraje do karet právě konspiračním teoretikům. Ohání se odborníky, kteří však nejsou z oboru a proti opatřením vystupuje velice ostře. Dokud šlo jen o nás dva, ani tehdy jsme se kvůli pandemii ještě nehádali. On má svou pravdu, já svou a nikdo nikomu nic nenutil. To jsme byli ještě bez hádek. Když jsem teď ale přišla s tím, že chci staršího syna nechat doma ze školky, to byl tanec.

Jsem na mateřské s mladším synkem a tak přece není sebemenší problém nechat si i toho staršího doma, když je situace taková, jaká je. Mému muži by to koneckonců mohlo být úplně jedno, jestli chlapeček doma je, nebo není. Můj muž je celý den v práci a pro něj by se nic nezměnilo. Ale jde mu však o princip. Absolutně nechápe, proč by měl malý být doma. Šíleně se naštval, když jsem mluvila o ohleduplnosti k učitelkám. Přece jen je situace vážná, a pokud dítě nemusí, do školky by teď chodit nemělo. A z tohoto nápadu mého muže málem trefil šlak. Celé mu to přijde nesmyslně absurdní a stojí si za tím, že dítě kolektiv potřebuje. Ano, potřebuje, ale když to nejde, tak prostě bohužel nejde. Manžel mě osočuje, že více hledím na ostatní, než na vlastní dítě, které chodí do školky rádo, ale já si to myslím přesně naopak. Tím, že ho nechám doma, se nevystavujeme riziku. Nemačkáme se ráno v šatně a školkovému personálu, na který situace také dopadá, takto přeci můžu ulevit. To je ale pro mého muže poslední koronavirová kapka. Hledí na mě, jako na blázna a trvá na tom, aby malý do školky šel. Nehodlá o tom prý dál diskutovat, a dokud to někdo nezakáže, žádné zůstávání doma nebude. Ale leží mu to určitě v žaludku, protože jinak by tolik nekřičel a nevysmíval se mému postoji.

Jitka, 39 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na jeho žádost pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Ilustrační foto: parents.com