Víš jakou barvou voní les? Zeptala se mne jedna moje kamarádka.

Ta otázka vypadá jako blbost, že?

Měla jsem autonehodu. Drobnou, skoro by se dalo říct, že o nic nešlo, nikomu jsem neublížila, jen starému pokřivenému stromu u silnice mezi dvěma obcemi. Taková banalita, nepřizpůsobila jsem rychlost jízdy stavu vozovky. Jela jsem do zatáčky příliš rychle, odstředivá síla mne vyhodila z cesty a už to bylo. Naštěstí mi žádné body nezapsali, protože to bylo ještě před zavedením bodového systému. Nakonec, řekla bych, že to byla dost dobrá zkušenost, protože hned poté jsem si svato-svatě slíbila, že budu jezdit hodně opatrně.

Neměla jsem ale příležitost uvést své rozhodnutí do praxe.

Týden po nehodě jsem dostala kruté, ale opravdu kruté bolesti hlavy, spojené s mžitkami, rozmazaným viděním a podivnou tupou bolestí v okolí očí. Přiznám se, že jsem dostala strach, ale pořád jsem si ještě cosi namlouvala. Znáte to : to bude dobré, to se spraví... odkládala jsem návštěvu lékaře, jako by to, že zatím neznám přesnou diagnózu, mohlo něčemu zabránit.

Samozřejmě, že nezabránilo...

Přestala jsem na jedno oko vidět úplně, na druhé jsem viděla jen zamlženě a přidaly se další potíže. Tvrdá realita -operace.

Když jsem se po zákroku probudila, cítila jsem se jako kdyby po mně přejel parní válec. Utahaná, vyčerpaná … kolem mne bylo podivné ticho a TMA.

Je noc, namlouvala jsem si... ale nebyla. Byl prý jasný den a já přišla o poslední zbytky zraku.

Může to být dočasné..

Slovo může od té doby nesnáším. Může a nemusí...

Tehdy mi došlo, že naděje je křehká věc, nemělo by se s ní pohrávat. Ani lékař by si s ní neměl pohrávat. Moje naděje dlouho hořela přiživována plamenem různých vemlouvačů. Ale byla to špatná naděje, slibovala něco, co jsem už nemohla mít. Měla jsem už tehdy hledat naději někde jinde...

Po půl roce slepoty falešná naděje zhasla.

Jaké je to být slepá po třiceti letech vidění?

Strašné.

Ale žiju! Říkala jsem si. Znělo mi to prázdně.

Jenže jak? Jak budu žít, když nic nevidím?

Nejhorší bylo srovnávání. Vzpomínat na tváře lidí, vybavovat si je cítit, jak se mi v mysli rozpíjejí, jak se mění, jak se přerozují v cosi jiného, mně cizího. Bála jsem se lidí, které jsem znala dřív, vyhýbala jsem se jim, stejně jako známým místům, protože potom se mi vždycky chtělo brečet. Připomínalo mi to, kým jsem byla, co jsem mohla, co jsem viděla...

Učila jsem se vidět jinými smysly. Nebylo to lehké, hodně jsem brečela. Byla jsem vzteklá a zlá, hlavně na svoje blízké, protože oni si dovolili občas říct ta stará známá pořekadla :však uvidíš, vidělas to? atd.. stala se ze mne postupně nepříjemná protivná kráva, která terorizovala své okolí.

Až jednou můj tatínek řekl dost! Máš svůj byt, sbal se a vypadni!Už jsme ty tvoje rozmary snášeli dost dlouho!

Znělo to hodně tvrdě a já ho v tu chvíli nenáviděla. Všude jsem dávala k dobru, jaký je nesoucitný tyran...

Že jsem si jazyk neukousla.

V okamžiku, kdy jsem byla odkázána sama na sebe, můj svět se změnil.

Trvalá tma v mé hlavě mě děsila. Všechno kolem bylo najednou stresující, hrozivé, když si to nemohla prohlédnout. Každý zvuk mě vyděsil, měla jsem stálý pocit strašného ohrožení. Jen si to zkuste, na chvíli zavřít oči a zkusit tak žít. Ale neměla jsem na koho křičet, komu nadávat.

Zvykala jsem si zoufale pomalu. Nemohla jsem se naučit orientaci v prostoru, stále jsem do něčeho narážela, až jsem si zvykla na to, že každá věc musí vždy být na svém místě.

Strašně dlouho jsme se nemohla naučit vnímat jinak, než očima. Bránila jsem se scházet se s lidmi, kteří měli stejné problémy jako já. Bylo to tím, že mi doktor pořád dával naději a já se bála, že když se naučím žít jako slepá, osud mne v tom prostě nechá a já slepá zůstanu.

Můj život se měnil v peklo, protože jsem odmítla přijmout fakt, který nešel změnit. Ztratila jsem ale naštěstí jen půl roku života. Měla jsem štěstí.

Já vím, asi každý, kdo o něco přijde, si tím musí projít. Můj příběh není výjimečný. Ale právě proto, že se může stát každému z nás, chtěla bych dát jednu radu : Nezavrhujte naději, ta nesmí umřít, ale pamatujte si, nadějí je mnoho... zvolte si tu správnou. A naslouchejte lidem, kteří to s vámi myslí dobře.

Ve Vsetíně 20.8.2006

Podle vyprávění přítelkyně Zdenky zapsala