S manželem jsme svoji patnáct let, máme dvě zdravé děti, pořád si rozumíme a máme se rádi. Přesto jsem jednou podlehla pochybnostem a manžela podezírala z nevěry…

Milan nastoupil do nového zaměstnání jako obchodní zástupce. Hezky se oblékal, a když se pro mě někdy zastavil v práci, kolegyně si mě dobíraly, že vedle mě manžel mládne. Jenže jízlivosti na sebe nedaly dlouho čekat: ,,Ty, Helčo, nemá ten tvůj milenku? Jak se chlapi začnou takhle strojit, je za tím vždycky ženská!“ ,,Můj Milan?? Nikdy!“ a sebejistě jsem se usmála. Ale i když jsem neměla důvod Mílovi nevěřit, červík pochybnosti začal hlodat.

Asi za týden přišel Milan s tím, že jede na dva dny na Moravu na firemní školení a že nemá žádnou bundu pro neformální účely. Tak jsme vyrazili do města a manžel si vybral dost drahou bundu. Když se vrátil ze školení domů, dala jsem se do vybalování jeho věcí. Vtom jsem strnula. Z pravé kapsy bundy jsem vylovila malou krabičku, ve které byly složené dámské krajkové minikalhotky! Krve by se ve mně nedořezal. Řekla jsem si, že si svůj nález nechám pro sebe a manžela budu sledovat.

Snažila jsem se předstírat pohodu, ale vůbec mi to nešlo. Když mi oznámil, že jde na pivo s kamarády, s předstíraným nezájmem jsem přikývla. Sotva za ním bouchly domovní dveře, vyběhla jsem za ním s stopovala ho až do jeho oblíbené hospůdky a pak potupně hodinu čekala za rohem, než si popovídá s kamarády.

Domů jsem doběhla asi o pět minut dřív než Míla, když se náhle rozezněl zvonek. Otevřela jsem dveře a za nimi stál nějaký mladíček. ,,Dobrý den, já jsme Jarda Panenka, pan Mátoha není doma?“ ,,Není,“ řekla jsem. ,,Víte, vezl jsem vašeho muže ze školení a on si omylem vzal mou bundu. Měl jsem v kapse dárek pro přítelkyni…“ Až asi za měsíc jsem se manželovi přiznala se svým podezřením a on mě od té doby něžně nazývá >>slečno Marplová<<…

Použito z časopisu Napsáno životem: Mini speciál, č.1