Dopřáli jsme si tehdy s manželem a dospívajícím synem prima dovolenou v Tunisku. Ubytování bylo v pěkném hotelu kousek od moře, s polopenzí. No a protože jsme z domova vezli i kvanta trvanlivých potravin, museli jsme před odletem pořádně probrat věci. Nad každým trikem, sukní, krémem jsme zvažovali, zda je nutné ho brát či ne. A tak doma zůstala většina knih, kosmetiky, ale i velké množství oblečení a obuvi.

O to víc jsme k radosti mého manžela vezli paštik, masových konzerv, sýrů a sušenek. Tak se stalo, že jsem doma nechala i svoji kulmu a natáčky. Po celodenním koupání a pohledu do zrcadla bych klidně vyměnila celou zásobu konzerv za pár natáček. Jenže český člověk si vždycky nějak poradí. Před večeří, která byla zlatým hřebem každého našeho dne, jsem tedy vzala pár barevných kolíčků na prádlo a vlasy jimi připevnila k hlavě. Však ony se trochu srovnají. Manžel se synem netrpělivě přešlapovali u dveří. Když se jim čekání zdálo už dlouhé utrousili, že půjdou napřed. Já jsem v rychlosti dokončovala hygienu. Pospíchala jsem tak, že jsem se nestačila podívat do zrcadla. Když jsem udýchaná vešla do jídelny, okamžitě se mi stalo to, o čem sní každá žena.

I když nejsem modrooká dlouhonohá blondýna s mírami 90-60-90, oči všech přítomných se soustředily jen na mě. Pozornosti se mi dostalo i od obsluhy. Jen manželovi se synem cukaly koutky úst. Zapomněla jsme si z vlasů totiž sundat ty různobarevné kolíčky. Z přítomných se nesmál nikdo. Zřejmě byli slušně vychovaní, nebo nevěděli, zda nejde o horkou letní novinku, kterou zatím nezaregistrovali.

Použito z časopisu Napsáno životem: Mini speciál, č.1