Když k nám přijede na návštěvu jedna z mých sester, hrne se vždy k nějaké práci. "Budu dělat, ale chvalte," říká. A tak já chválím a chválím a jsem moc ráda, že mi pomůže s tím, co mi zrovna moc nejde a ona je zase přešťastná, že je: taková šikovná, pracovitá, hodná ...

Kdysi jsem četla příběh, na který nemohu zapomenout: Děda ve staré venkovské chaloupce s nezbytnou budkou v rohu dvorka měl kocoura, který nechytal myši. Pořídil si tedy k němu ještě kočku. Ta zase nosila dědovi jednu myš za druhou a vždy byla náležitě pochválena. Z ničeho nic však kočka myši nosit přestala. Za to kocour začal. I několik denně jich přinesl. Dědovi to bylo divné, skoro až podezřelé, ale přesto chválou nešetřil.

Jednou děda seděl ve zmíněné budce a četl noviny. Škvírou ve dveřích zahlédl kocoura, který kočce, nesoucí myš, vlepil facku, myš jí ukradl a lehl si přede dveře budky, čekajíc na dědu a pochvalu. Tak takhle to tedy je? Rozzlobený děda hodil myš do odpadků na dvoře a přemýšlel co s proradným kocourem. A ještě ten samý večer načapal kocoura, jak vytahuje z odpadků vyhozenou myš a běží s ní k dědovi pro novou pochvalu. Tentokrát se jí nedočkal. Děda totiž pojal podezření, že kocour je ještě větší filuta, než předvedl. Na myši si udělal červenou barvou značku, hodil ji zpátky a čekal. Věřte, nebo nevěřte, poznačenou myš mu přinesl pětkrát. Přesto mu děda, když ho zlost přešla odpustil. Dokonce ho od té doby chválí jen tak, aby měl radost.

A tak vidíte, co dokáže pár laskavých slovíček. Nic nestojí, pohladí duši a člověk by se pro těch pár slov přetrhl. A proto chvalme, chvalme co nejvíce, protože nejen chlebem živ je člověk, ale i ta němá tvář.